Medvěd s noční košilí

19. února 2012 v 15:21 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Skoro poslepu, protože oči mám ještě zpola slepené na mě nezvykle vcelku vydařeným nočním spánkem, natahuji ruce vstříc právě se růžově probudícímu druhorozenému. Někdy mi takhle přijde tak sladký, že se mi podaří na ráno pro mě nečekaná věc - úsměv. Od ucha k uchu.
Jenže ten úsměv mi dneska hned zase zmrzne s touhle větou: "Maminko! Ty máš na noční košili stejného medvěda jako tatínkova..."
Dál už slyším jen ticho. Ne, že by druhorozený velmi přesně nerozvedl několika, na svoje současné vyjadřovací schopnosti, velmi vydařenými větami přívlastkovými popis osoby se stejným medvědem na košili, ale v rámci péče o své psychické zdraví jsem se naučila cílené hluchotě.
Raději... A taky, kdybych slyšela, musela bych dělat závěry a rozhodnutí, a zkušenosti posledních měsíců mě naučily, že někdy je lepší nedělat nic. Mnohem lepší.



Když o pár minut později s očima už prohlídlýma míchám smažící se cibulku a rozklepávám jedno vajíčko po druhém, napadne mě, že prvorozený na rozdíl od druhorozeného by tu objevnou poznámku o medvědovi asi raději spolkl.


Zatímco představa dětí čelících infantilně roztomilé noční košili "té tatínkové" mě nechala na povrchu v klidu, předpokládaná, věku neadekvátní ohleduplnost prvorozenému se navenek provalila.
Proč chudák malý musí řešit věci, se kterými i já zcela dospělá bych určitě nechtěla mít co do činění?
Proč jsme ho donutili se chovat se "velce"?
Padají dolů otázky. Vstříc vajíčkům, spolu se slzami.
Ta tam je najednou sebejistota, se kterou jsem namachrovaně pohazovala ještě před dvěma měsíci.
Já se nikdy nelituju! vykřikovala jsem tehdy.
Sebelítost nesnáším, je protivná okolí i mně samotné! Pamatuju si na to velmi dobře, jenže teď mi přesto kapou slzy do pánve a já nejsem schopna s tím nic dělat.
Na sebelítosti je nejhorší, že jakmile ji jednou povolíte uzdu a spustíte, roztočí se v bludném kruhu, kdy s každou další obrátkou nabere větší a větší narcistně sebemrskačské grády.
Třeba ten kruh aspoň pro tuhle chvíli rozetnout! Rozhodně, rukama od cibule setřu oslzení svého obličeje, statečně (v tomhle je projevit statečnost mnohem jednodušší) ignoruji ten rozumnější důvod k slzám (cibuli v očích) a postavím se bojovně před prvorozeného.
"Co jéé?" zareaguje prvorozený s náznakem intonace, při které se nemohu zbavit pocitu, že by měla patřit dítěti přeci jen o něco staršímu, na mou nečekanou přítomnost v jeho zorném poli.
Vypnu prsa, mezi ukazováky a palce chytnu dolní lem košile. Ten stupidní medvěd teď kouká prvorozenému přímo do očí.
"Líbí se ti na noční košile?" marně zakrývám jistou výhružnost v hlase.
Prvorozený se snaží zachytit možnou záludnost té otázky, ale evidentně na nic nepřichází.
"Pěkná," řekne nakonec opatrně a jeho oči jezdí po košili shora dolů a zpět.
Ve výrazu jeho tváře čtu jen lehké překvapení z podivných otázek matky. Nic víc.

Ulevilo se mi.
Sebelítost odplouvá spolu se zbytky vajíček směrem do drtiče kuchyňského odpadu.
Ne, minimálně pro tentokrát se věku neadekvátní ohleduplností prvorozeného trápit nemusím!
Různé varianty nočních úborů jdou evidentně zcela mimo jeho rozlišovací schopnost. Kresleným medvědům už odrostl a do věku zájmu o dámské noční košile ještě nedorost. Zaplať pánbů.
Z krabice vytáhnu rozmařile hned dva papírové kapesníky a pořádným vysmrkáním zničím poslední zbytky litování se.

Tu košili si ale na sebe pro jistotu už nevezmu. Z mnoha důvodů...

Třeba proto, že ten kýčovitej medvěd je fakt (mému) věku neadekvátní ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 beaurosee beaurosee | E-mail | 10. dubna 2013 v 23:05 | Reagovat

Moc krásný text, i když smutný, přesně vím, o čem je.. ale moc mě Vaše texty zaujaly.. Daly by se číst jako knížka, kdy se čtenář těší, co bude dál..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama