Kdy(ž) si bohyně zakrývá oči

15. února 2012 v 16:56 | deepwell |  Složitosti složité
Přála jsem si dárek z cesty.
Něco zvláštního, co tě na cestě potká. Představovala jsem si ty tři oříšky, jak cvrnknou do klobouku. Nevím, co jsem chtěla v každém z nich objevit. Vím ale jistě, že jsem v tu chvíli byla Popelka, kterou nikdo nechce mít a ona chce zachytit alespoň kousek něčeho osobního, jen pro ni.
Jen pro tu chvíli.
Nerada bývám Popelkou, preferuji jiné literární postavy, a asi i proto jsem na své malé přání hned zapomněla.

Přání se někdy plní a možná ani nezáleží na tom, jak dlouho si přejeme. Spíš asi jak moc a třeba jen v tom jednom okamžiku.





Z malého pytlíčku vyndavám mosaznou (asi mosaznou :)) postavičku.
"Bohyně, co si zakrývá oči!" říkáš. Já čekám, protože vím, že to není konec.
"Nevím proč. Někdy ji ale docela chápu."
Natáhneš ruku.
"Je pro tebe!" S trochou obavy v tušení smutku odpovědi si na ni naposledy sáhneš, předtím než mi ji i s tou nezodpovězenou otázkou definitivně dáš.


Já zatím nechápu nic. Těžkám ji v dlaních a prohlížím si ji - Bohyni vlastníma rukama nevidoucí...

Vidím zradu v očích toho, který zradit nikdy nemůže. Důvěrně známá ústa znějící hlasem cizího člověka. Krutost znovu a znovu přehrávané ztráty jediné jistoty, kterou jsem měla. Vlastní iluze, ve které se změnila realita minulosti.
Pohled, který do krve rozdírá kůži, ale srdce pokrývá ocelovými pláty. Na kůži necítím nic, ale to pancéřové srdce je bolestivě raněno.

Je asi těžký ten božský úděl. Dívat se s odpovědností někoho, kdo chce, může, smí. Musí.
Muset vidět raději neviděné. Moci rozumět tajům a záhybům, kam se někdy bojí kdokoliv jiný. Smět znát nejniternější pohnutky a touhy.
Dokázat to všechno snést s břemenem možnosti dát rozhřešení.

Bohyně nezakrývá oči, aby se stala nevidoucí.
Bohyně chce být neviděná. Zatajit ten všeobjímající vnitřek sama sebe před vnějším světem.

I bohyně totiž (někdy) pláče...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vašek Vašek | 15. února 2012 v 17:54 | Reagovat

Krásně píšete, i když téma je temné. Jestli je to tak, jak se domnívám, můžu poradit jenom jedno - myslete na děti, na rodinu, na slib, který jste dali, na vlastní odpovědnost za osudy blízkých. Ale na to musejí být vždy dva.

2 deepwell deepwell | 16. února 2012 v 20:14 | Reagovat

Jo, přesně tak. Musí na to být dva... :(

3 Arnies Arnies | 11. října 2012 v 20:56 | Reagovat

Je to krásný možná to mohlo v nečem i mě ;)děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama