Service Unavailable

9. července 2011 v 23:01 | deepwell |  Co se nevešlo

Jednou rukou ještě přitahuješ kliku a druhou už klíčem cvakneš v zámku.
Tak. V naplesnivěle vlhkém tichu jsi najednou docela sama. Paradoxní soukromí v útrobách přeplněného baráku.
Rychle se svlékáš. Představuješ si, že se nedotýkáš ničeho okolo. Mezi tvým tělem a nepříjemně studeným obložením umývárky je neviditelná mezera.
Velmi opatrně, snad proto, abys neporušila tu ve skutečnosti neexistující vzduchovou bariéru mezi tebou a světem, překročíš levou nohou kraj vaničky sprchového koutu.
"Sakra... Ručník!"






Náhlé uvědomění si reality tě zprudka přirazí na nepřátelsky veřejné kachličky okolo. Ještě se jednou marně rozhlédneš po miniaturní místnosti ve snaze zachytit něco, do čeho by se později dalo utřít a vzápětí už ve spěchu znovu provlékáš různé části těla příslušnými otvory šatů.





Zase ležíš rozložená hezky podélně s proužky světla, které v rozházené posteli vykreslují kovové žaluzie. Jak tolikrát předtím zcela nestranně pozoruješ jejich hru vlastními stíny. Občas se do ní vloží i nečekaný spoluhráč - dlouhý bezlistý výhon břečťanu. "Odkud se tady v patře bere?" napadá tě.
Bůhví.
"Miláčku! Jseš opravdu krásná…" Nedíváš se na něj, ale přesto zřetelně vnímáš jeho pohled. Kousek po kousku si nasává tvé tělo. Často bývá skoro až, a rozhodně naprosto nepříslušně, otcovský.
Tohle ty ráda. A nenávidíš. Ne ani proto, že ti to říká výhradně jen v téhle chvíli ticha, s úsměvem spokojeně zvládnutého orgasmu. Spíš, že ti svou věcnou zkušeností dává nahlédnout do chladných věcí budoucích.
"Jenže teď je teď, nač se trápit tím co bude," zavíráš, jako pokaždé, nepříjemné vize za dveře jeho bytu.
"Udělám omeletu..." Zprudka se zvedneš a teprve teď se na něj doopravdy podíváš. Je někde daleko pryč.
"Máš tu něco?" Otázka proklouzne výstřihem pruhovaného, rychle hodnotíš zda dostatečně dlouhého, trika.
Vaření s holým zadkem se k nevěře tak nějak nehodí.




Po obou stranách dveřmi periodicky přerušovaná, dvojitá linie chodby bez oken stihne sotva zaznamenat, když jí oblečená neoblečená letíš.
"Kdyby tě takhle viděl někdo z kolegů," bleskne ti hlavou těsně předtím než na jedné straně onu linii překročíš a vstoupíš do pokoje.
"Nemám ručník!" prohodíš směrem, kde tušíš sedět u počítače Pavlu. Raději se ale na ni nepodíváš. Spěcháš. Směs drobné lítosti a nesouhlasu v jejích očích by, asi jen na chvíli, ale zaměstnala myšlenky, které by tě teď jen zdržovaly.
"Je skoro půlpátý!" nespokojeně fňukneš, spíše jen pro sebe, u toho se chvatně probíráš obsahem přidělené části skříně.
"A co mejdlo? To máš?" smutně a zřejmě i dost ironicky doprovodí tvůj boj s nepořádkem Pavla.
Představovala by sis, že teď by měla říct ještě něco jiného. Ale dávno víš, že ne všechno mezi vámi musí být vyřčeno nahlas.
Tušíš, co se Pavle honí hlavou: "Nejanči kvůli němu! Proč se jim pořád snažíš tolik vyhovět???"



"Ať jdou do hajzlu oba! Na každého jednou dojde," opakuješ si ta slova posté, potisící, jako bojovné heslo, ze kterého se zbytečně snažíš vydolovat něco z bojovnosti i pro sebe. Pořád máš před očima ten jeho blonďatý upgrade v celé jeho kráse (jak hezký dvojsmysl!). Ale konečně se snad už do něj začínají promítat snad i malé střípky jakési snad objektivní fatalistické spravedlnosti.
"Asi nedojde. Nebo, co je to "dojde"...?"
"Třeba jen došlo na tebe…" Vize spravedlnosti se zase rozplývá, když si vzpomeneš na věkový rozdíl mezi tebou a Upgradem.
"Uaaaa!" zní ti v uších zase jiný pokřik. Nikdy jsi ho neslyšela. Jen četla.
Jako téměř už tradici, či rituál si přehráváš celých těch dvacet let. Vidíš jen nesrozumitelný zmatek.
Věčné omluvy. Ne, nikoliv jeho omluvy, které by podle tebe měly přicházet. Ale tvoje omluvy omluv, co nikdy nepřišly...
Cítíš se celá rozpuštěná v moři pohrdání, které ti pořád milosrdně schovává láska.



"Tam snad ňáký mejdla jsou… Asi. Se mi zdálo..." snažíš se si ze všech sil zachovat podobu, jakou by sis přála. Sebevědomá, sebejistá, nedotknutelná.
"Jo, pánský," skoro škodolibě konstatuje Pavla, "ale možná má tohle pojetí rád?"
No, to nejspíš nemá, i když by to nebylo marný, kdyby byl takový… Na okamžik se zase propadáš do představ, jaké by to bylo, kdyby to bylo, jak chceš, ale můžeš si jenom snít.
"On je spíš... takovej… květinkovej," s mírným rozladěním, které Pavle neunikne, vyvracíš jí navržený názor.
"A co ti na tom vadí? Třeba je tohle právě to, co potřebuješ!"
Důrazně, aby dodala svým slovům naléhavosti, pokračuje: "Konečně!!!"
"Třeba jo," vzdychneš, stěží slyšitelně a rozhodně ne přesvědčeně.
"Ve skříni."
Vrhneš na Pavlu tázavý pohled.
"Ve skříni," zopakuje a tentokrát svá slova doprovodí pohybem hlavy naznačujícím směr.
"Jo, to mejdlo," dojde ti konečně.



Klečíš. To jediné vnímáš. Nejdřív. Očima jedeš po dráze rádoby řeckého vzoru povlečení. Až do konce. Vůně.
Jeho. Jeho bytu. Tvá.
Křičíš. Až do konce.




Zářivkami odosobněnou chodbou se vracíš zpátky do sprchy.
Cítíš se špinavá, a čistá, jak čerstvě vymandlované prádlo.
Zase klapne zámek, ale ty pořád stojíš. Najednou nemáš důvod nic dělat. Chceš se vrátit zpátky. Kam, vlastně? Do pracovního klidu, domů, někam? Nikam?
Zburcuješ zbytky pragmatického úsudku a znovu se začneš svlékat. S odporem přijmeš všechny vnější souvislosti sprchy, kterou používají převážně chlapi. Chlapi...
Pak už s trpělivostí alchymisty lačně větřícího správnou chvíli, kdy z ničeho povstane to něco, na co léta toužebně čeká, držíš ruku vstříc proudu vody.



"Prostě nechci!"
"Mám si to teda udělat sama?"
"Co?"
"Jestli si to mám udělat sama?"
."Myslím to vážně," přeruší konečně nicneříkající a přesto dost výmluvné ticho naprosto klidným hlasem, který studí jako mlha v podvečerním listopadu, "najdi si někoho."



Horká voda naráží, bourá. Nejistotu, výčitky?



Text písně vůbec nijak nesouvisí s tím, co on ti teď říká. Ani nevíš, od koho je. Přesto zní neodbytně v hlavě, máš intenzivní chuť zpívat.
"Musíš to pochopit!"
Snažíš se násilím do slov písně vmísit slova jeho.
Písnička.
Přijde ti až dojemně legrační, jak spousta lidí má naléhavou představu o tom, co bys měla dělat, cítit, přát si, vysvětlit, omluvit a... chápat.
"Jsi starší, rozumnější... Musíš!" zněl někdy dávno hlas svých rodičů. Nechtěla jsi. Jenže, a to je už zcela nelegrační a nedojemné, nikdy ses nedokázala tomu vzepřít. Vidíš svou mladší sestru, která možná nikdy nechtěla být chudinkou, kvůli které je potřeba oběti "musení" a jakou ji prezentovali.
Přijímáš pocity druhých snadněji než ty svoje.
"Musím to pochopit???" zkoušíš se zase jednou zbytečně odporovat tomu, co tak jako tak za chvíli přijmeš.
"Proč?" snažíš se znít jen klidnou vyrovnaností. Cítíš v krku slaně hořkou chuť slz, které, doufáš, zatím nenecháš zvenčí vidět. Vždycky podpoří jen všechno okolo.
Z titulu tvé pozice ne/milenky, zvedačky z prachu různého, kamarádky, osoby blízké, skoromacechy...?
Nenechá ti ani tu ne moc lichotivou možnost přítelkyně… Prý holčička. Jeho...
"Nemusím. Nechci," mlčíš.
Chceš pryč.




Skládáš věci zpět. Do šuplíku, tašky, skříně, na stůl. Kartáček na zuby dopadne na dno sklenice.
S trochou váhání se poté postavíš před zrcadlo. Snažíš se eliminovat všechno, co vidíš, s výjimkou kontury očí a rtů. Dvě tužky, každá v jiné barvě, tvoří, co bys možná chtěla.
Je to jedno a stejně se snažíš.
Být hezká a žádoucí?




"Proč tohle děláš?" nejde ti ovládnout hlas, aby nekřičel.
Víš, co teď řekne. Odpovídá ti tak už léta: "Já nevím..."
Oplácet lež lží je totéž, co oplácet loupež loupeží, cizoložství, cizoložstvím... Četla jsi to. Nechápeš smysl. A vůbec nic proti tomu nemáš. Jen, že ty nechceš oplácet. Nic ničím. Z ničeho proti ničemu.
Co je správně?



Zrovna v okamžiku, kdy sáhneš po telefonu, abys zkontrolovala, jestli v něm nemáš nějakou omluvu jeho významně narůstajícího zpoždění, začne zvonit. Překvapení, skoro až úlek, ruku zabrzdí, ta zůstane divně trčet ve vzduchu.
Pavla chytne dávno sbalenou tašku.
Jsi paralyzovaná zvukem, který je ti známý a teď vlastně velmi očekávaný a chtěný.
"Dělej! No tak. Zvedni to, prosím tě, přeci," Pavla se na tebe povzbudivě usmívá a pak tě políbí na tvář.
Vezmeš konečně ten neodolatelně vyzývavý telefon do ruky. Podíváš se na Pavlu. Potřebuješ ji, protože ví.
Nenávidíš ji. Protože ví.
"Vem to!" Teď už důrazněji doprovodí svá slova gestem naznačujícím správnou reakci Pavla definitivně mířící ke dveřím.
"Nenechávej mě tu," chtěla bys říct. "Proboha nechoď pryč."
Ještě jeden letmý, odvahu dodávající úsměv.
Máš ji ráda. Za tohle. Za způsob. Za šanci, která nesoudí.
"Vem to."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 David David | 23. dubna 2012 v 1:03 | Reagovat

Sad, sad, sad...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama