promiň, ještě nikdy jsem Ti asi svá přání nepsala. Ne, že bych si nikdy nic nepřála, ale bylo mně hloupé hned v prvním dopise po Tobě něco žádat. A znáš to, na nějaké dlouhé písemné konverzace ze slušnosti nikdy nebyl čas.
Nyní, vyzvána, se ale osměluji začít si rovnou diktovat. Nevím, jestli to všechno náleží do Tvé kompetence, a nevím také, zda se sluší mít sobecky jen svá osobní přání, přesto prosím:
Bojím se, protože to celé tady je tak křehce pomíjivé. Nauč mě tedy alespoň dobře žít s tím strachem o všechny, co mám.
Vnímám někdy jen neutěšenou beznaděj. Uchovej mi proto víru, že vše má svůj smysl.
Zraňuji nechtěně. Dovol mi být ke všemu (nebo aspoň skoro ke všemu ;)) jen dobrá.
Trápím se pocity křivdy. Nech mě rozdávat a nic zpátky nepotřebovat.
Vím, že občas se najdu na odvrácené straně měsíce. Připomínej mi, že neštěstí budoucí i minulé bývá i nutnou součástí štěstí dnešního.
Scházím z cesty. Ukazuj mi vždy směrem ke světlu.
Ztrácím po troškách laskavé teplo. Přej mi srdce naplněné láskou až po okraj.
Cítím v sobě často zmatek. Dej mi klid a mír uvnitř a sílu zvládat navenek.
Váhám vzít. Daruj mi sílu s pokorou přijímat.
Zůstanu sama. Ubezpeč mě, že napořád je někdo/něco se mnou.
Děkuji.
Tvá J.
PS
Ale vůbec by nevadilo, kdyby pod stromečkem zbylo i na dárek s mašlí, na které by bylo moje jméno ;)
M. | 13. prosince 2010 v 13:08 |
... hezká přání ...