Květen. Bez pointy.

30. května 2010 v 18:24 | deepwell
Otevřu oči, nerada, ještě bych spala, ale když už musím, tak otevřu oči a hned to vidím.

Miluji rána na roubence.
Mám ráda zimu, jaro, léto, podzim. Mám ráda přírodu, co se rve dovnitř do domu.
Z domu, kam ji nepustím.
Pro městského člověka... Nádhera!

Vstanu, jdu pomalu do koupelny, beru kartáč na vlasy a pod záminkou "nemít vlasy v koupelně", otevírám dveře ven. Stojím na zápraží, vdechuji jarní vůni, ranní opar, první sluneční paprsky... ráno.
Pomalu si češu vlasy a vnímám tu změnu, která za týden, který trávím ve městě, příroda udělala.


Dnešní změna je rozkvetlá jabloň.
Mám ráda stromy. V létě, na podzim, v zimě, na jaře.
Jabloň je taková obyčejná, nechlubivá věc.
Když kvetou třešně je všude romanticky, voňavo, bíle, okvětní lístky nenechávají nikoho na pochybách...
Podbízí se svou lehkou snovou krásou. Prší si pyšně.
Jabloň, jako by si tohle všechno musela vybojovat. Ale ta její krása mně přijde opravdovější.
Ta krása je drsná a složitá jako její kůra.
Najednou srnka, úplně blízko, pase se a má přítomnost jí vůbec, zdá se, nevadí.
Ještě chvíli si užívám krásy, pak mě okolnosti vnější donutí jít zpět do domu.

Ven vyjdu o nějakou hodinu, dvě později.
Jabloň tam je, na ní včely.
Ono tedy vůbec toho hmyzu nějak přibylo od rána.
Tráva povyrostla a bude ji třeba posekat.
Proč ten plevel roste vždy rychleji?
Srnka není, šla asi do lesa. Do klidu, kterého tady významně ubylo...
Cestou na kompost zjišťuji, že ne všechno to krásně svěže zelené a jarní je až tak žádoucí. Zjišťuji, že některé krásně svěže zelené jarní rostliny jsou zcela nežádoucí a někde přebíjející rostliny žádoucí.
"Aspoň tohle trochu protrhám, z toho nejhoršího," pomyslím si a hned se skláním a oběma rukama se snažím rvát ty plevely i s kořeny ven. Po pěti minutách v předklonu, přehlédnu dílo, což jde velmi rychle, protože mým trhacím řáděním zasažený úsek není z největších. A konstatuji, že výsledek není uspokojivý, ani co do kvality ani co do kvantity... A hlavně naprosto neadekvátní vynaloženému úsilí. Ruce pálí, všímám si spousty drobných říznutí.
"Takhle to nepůjde!" rozhodnu zrovna v okamžiku, kdy z chalupy slyším "mamíííí, něco se tu pálí?!".
Třouc si svědivé ruce rychle zajdu do kuchyně. Při likvidaci škod mně ale stále v hlavě probleskují výjevy posměšně vykukujících stvolů plevelu.
V okamžiku, kdy hrnce opět přiměřeně vedou svoje řeči ve správném rytmu, hned využiji těch pár minut a odhodlaně vyrážím směr kůlna.
Rukavice najdu hned. Moje radost z nečekaného úspěchu je ale ihned zkalena zjištěním, že jsou obě levé. Nu což, nic na světě není ideální.
Bohužel motyčka se nenachází na svém nejpravděpodobnějším místě, dokonce ani na tom druhém nejpravděpodobnějším, třetím, čtvrtém. Vlastně se nenachází v kůlně pravděpodobně vůbec.
To mě už rozladí, ale s ohledem na dálkový časový spínač v podobě vařícího se oběda, vycházím z kůlny na denní světlo.
"Co vytrhám, to vytrhám," padne rozhodnutí a rukama navlečenýma do rukavic, na pravé straně s palcem vyvráceným naopak se snažím rádoby systematicky otrhávat plevel kolem zápraží.
Výsledek opět ubohý, většina plevele bez kořenů, na první pohled by si asi ani nikdo změny nevšiml.
Narovnám se a zavětřím. Čichem se pokouším zhodnotit situaci oběda v hrncích v kuchyni. Všudy přítomná jarní vůně, ale nedovolí výparům z kuchyně proniknout v množství dostatečném k přesnému určení až k mým čichových buňkám.
Zahazuji tedy rukavice a jdu opět dovnitř.
Ven se dostanu až po obědě.
Nádech, tentokrát zcela bez oněch romantických odstínů, a jdu na to.

Nejdřív ta motyčka. Znovu začínám, tentokrát o poznání systematičtěji, celou kůlnu.
"Někde tu přeci MUSÍ být!"
Jenže není. Nakonec se spokojím s motyčkou starou, zbylou ještě po předpředchozích majitelích, vyjdu ven a znovu promýšlím strategii mého útoku na plevel.
Je jasné, že celé to, v čase mně k tomu dovoleném, nezvládnu. Bude nutné si stanovit priority.
S ohledem na fakt, že zahrada byla mnoho let udržovaná ve stylu "Potěmkinovy vesnice". Rozhodnu se nakonec, že jediné místo, které teď skutečně nejvíc potřebuje mou energii, je malý záhonek s bylinkami. Již z dálky vidím hrdinný, ničím neohrožený libeček, který jako jediný je schopen čnít nad trsy trávy, o které bych nikdy neřekla, (nebýt u toho, jak vypadal záhon po zrytí ještě loni na podzim), že je to tráva letošní...
Po chvíli marného oťukávání drnů letí motyčka naštvaným obloukem a já rázně mířím zpět do kůlny. S výrazem dosud neúspěšného lovce, který v sobě, po několika marných a ponižujících pokusech, opět našel kus chuti a odvahy pokračovat v lovu, se chápu rýče.
Zdravé naštvání se ukáže jako nezbytné, protože každé zaseknutí rýče vyžaduje, abych se na ně pověsila celou svou osobou, holínky kloužou a ty tři metry čtvereční záhonku nabývají v mé hlavě zcela jiných rozměrů. Všechno je relativní.
Obrovští lesní mravenci, kteří neradi vyrušeni prchají před mým řáděním na své rozlobené cestě konají drobnou mstu v podobě řádných zakousnutích do jakékoliv jen trochu přístupné části mého těla.
Upínám se jen k jedinému, navíc dílčímu, cíli. Dokončit alespoň ten záhon...

Mám ráda zimu, jaro, léto, podzim. Mám ráda přírodu, co se rve dovnitř do domu.
Z domu, kam ji nepustím.
Pro městského člověka... Nádhera... ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domácí čajovna Domácí čajovna | Web | 31. května 2010 v 22:17 | Reagovat

áááách, taky beru ten kartáč, sebou kočku, aby nebyly v bytě chlupy a jdu s tebou... alespoň takhle virtuálně :-)

2 deepwell deepwell | 31. května 2010 v 22:41 | Reagovat

Já vždycky u toho přemýšlím, jestli je to pro to, že jsem už "stará" a zkušená, nebo prostě jsem "taková" od nátury ;) ;)
J.

3 M. M. | 10. června 2010 v 11:38 | Reagovat

Pěkné (a výstižné!).

4 Bev Bev | Web | 16. června 2010 v 7:41 | Reagovat

Nádherně napsané! :-)
Připadalo mi jako bych to přímo viděla,jako bych tam byla. :D

5 deepwell deepwell | 16. června 2010 v 8:53 | Reagovat

Děkuji za pochvalu :)
J.

6 Katka Katka | E-mail | 16. června 2010 v 22:40 | Reagovat

Znám - včera jsem se také pokoušela "zkrotit" zahrádku. Inu ve zkouškové období je každá záminka utéct od skript dobrá ;-) Ale mám šikovnou pomocnici - systematicky a neselektivně likviduje veškerý porost, obvykle až desítky centimetrů pod zem ... naše psice  :-) ještěže ty děti občas přiloží prstík k dílu ...

7 Katka Katka | E-mail | 16. června 2010 v 22:41 | Reagovat

mimochodem - pěkné nožky :-)

8 deepwell deepwell | 17. června 2010 v 9:04 | Reagovat

No pěkné nevím ale pohodové ;)
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama