Noční světlo.

19. prosince 2009 v 18:45 | jaty |  Složitosti složité
Ostré světlo bolestivě rozčíslo měkkou a teplou tmu.
Konečně jsem jasně identifikovala původ toho hlasu, který mě donutil vstát z vyhřáté postele do studeného vzduchu chodby.
On to vlastně nebyl hlas ale dvojhlas. Prvorozený napůl vztekle a napůl zoufale volal, druhorozený, zřejmě neochotně probuzen voláním prvorozeného, poplakával.

Světlo uprostřed noci...
Během okamžiku zničí celý svět, který tu byl dosud.
Z dětství ho mám spojené s nemocí, horečkou, pláčem... Nikdy to neznamenalo nic dobrého. Někdy někdo odcházel do tmy. Jednou mi, tak nečekaně, zjevilo smrtelnou křeč myši lapené v pastičce...

I pro ty vzpomínky se nejdřív, stále ještě světlem oslněna a ochromena, snažím klidně nadechnout, vydechnout. Přitom ale již okem pokročilé matky odhaduji situaci a případný rozsah škod, či spíš náročnost řešení spojeného s jejich odstraňováním.





Pak vezmu druhorozeného do náruče a odnáším ho do jiného pokoje pryč z dosahu toho světla a křiku.
Prvorozený to cítí jako nespravedlivé. Já ne... I když rozumem vím, že je to špatně, tak přesto nedokážu nedávat Prvorozenému za vinu to, co rozsvítilo světlo.
Vrátím se a už beru do rukou studené, mokré povlečení, házím je na jednu hromadu.
"Jooo, Medvídku Pů, ty se zítra "plyšákového pikniku" ve školce nezúčastníš... Budeš ještě indisponován!" prohodím trochu zlomyslně polohlasem a přihodím na hromadu i jeho.
Ze skříně beru čisté, suché věci a za chvíli už ten ozářený pokoj voní jen vypraným prádlem.

Mohu se vrátit do stále ještě vyhřáté postele. Zhasnu, ale stále cítím ostrý střep světla hluboko zaražený v hrudi.
Vím, že neusnu. Světlo v mé hlavě ozařuje obrazy, na které jsem chtěla zapomenout.
Vdovu, co svou samotu chtěla zahnat psím přítelem, jak stojí a v rukou drží chroptícího jezevčíka přejetého sousedovým autem...
Dítě, které nechápe, že má smrtelnou nemoc...
Ztělesněný strach a obavy. O všechny, o všechno...
Bolest, která nekončí.
Pláču. Nad sebou, nad světem, ze vší té bolesti a strachu.

"Tak to ne!" odhodím peřinu a rychle seběhnu dolů do kuchyně.
Poslepu nahmatám vypínač.
Cvak, cvak.
Stojím tam se zavřenýma očima, ale přesto to světlo cítím.
Nadechnu se a oči pomalu otevřu.
Na chvíli se mně zdálo, že světlo už není tak řezavé.
Pouštím konvici a zvuk bublající vody opět světlo o něco změkčí.
Čajové lístky se začínají pomalu rozvíjet v mém hrnku a najednou to světlo nebolí. Naopak je teplé příjemné. A mně se chce spát.
Než usnu, přemýšlím, že nejhorší strach je strach z něčeho, čemu nemůžeme čelit.
Nepřítel je vždy o něco slabší, pokud se mu stojíme tváří v tvář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gomba Gomba | Web | 20. prosince 2009 v 14:31 | Reagovat

tenhle Tvůj blog mám stejně raději, ale když už jsem komentoval tam ... ale co, prostě neutíkat :) ze psí výhry mám také radost :)

2 deepwell deepwell | 20. prosince 2009 v 16:46 | Reagovat

Díky za ten dvojí koment ;)
Já jsem na psa vyloženě pyšná :)
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama