Pod jabloň II

29. listopadu 2009 v 14:14 | jaty |  Pořád je něco... (nového)?
Už ve dveřích, hned, jak zachytím jeho pohled, vím, že mně chce něco sdělit.
Něco, do čeho se mu moc nechce.
Po očku ho pozoruji a čekám.
Dvakrát se nadechne. Užuž to má na jazyku, ale nakonec si to vždy znovu rozmyslí a mlčí.
Zvědavost ve mně pomalu narůstá.
Bude to něco, co se mě velmi týká.
Něco, co se mě velmi týká a zároveň to ovlivňuje i jeho.
Po chvíli se ale zabere do montování světla a já vím, že už mi to sám neřekne.
Minimálně teď ne.
Má zvědavost je ale už moc veliká na to, abych to nechala být.
"Chtěl jsi mi něco, když jsi přišel?" zkouším to na něj proto já.


Překvapený pohled.
"Jak jenom na to přišla," myslí si určitě.
"Já? Proč?" ozve se ve snaze získat tak další čas na promyšlení způsobu, jak mi to NĚCO šetrně sdělit...
"Tak nadechoval jsi se, zdálo se mně, že mi něco chceš..."
"Ty jsi teda detektivka," s lehkým skoro úlevným úsměvem konstatuje on.
Ale následuje opět ticho.
"No tak," řeknu povzbudivě zrovna v okamžiku, kdy i on promluví.
"Ten kámen..." řekne pomalu a opatrně a pak se odmlčí.
"Jaký kámen?" ptám se já, i když tu mohylu pod jabloní mám ihned před očima.
"No tak ten kámen někdo odvalil, jámu vyhrabal..."
Zbytek nedopoví a rovnou čeká na mou reakci.
"Sousedův pes?" ptám se sama sebe v duchu.
"Nebo možná dokonce ten náš???" Zrak mě podvědomě sklouzne ke kamnům, kde pes leží. Na jeho tlapách pátrám po hlíně, hlíně mezi drápy jako corpus delicti, přestože rozumem vím, že tam být nemůže, k inkriminovanému činu došlo již před delší dobou.
Pak úplně zřetelně vidím nějaké divoké zvíře, jak hrabe, hrabe...
Liška. To byla liška! Uzavírám si to pro sebe, protože liška mně přijde mnohem lepší a zajímavější varianta než pes, ať už jakýkoliv.
Dívám se stále ke kamnům a přemýšlím, jaký postoj k celé věci mám zaujmout.
"Já myslím, že se tomu asi nedalo zabránit ne?" ozve se tiše, s nadějí v hlase on.
Najednou mně dojde, proč s tím sdělením tak otálel. Obává se, aby na něj nedopadla vina za špatné zabezpečení jámy a tím i zhacení celého mého záměru.
Já ale viníka nehledám.
Najednou mám pocit, že takto to je v úplném pořádku. Že to tak mělo být.
Jsme součástí koloběhu přírody. V tomto případě nejen obrazně, ale i fyzicky.

Doufám, že ta liška neměla vzteklinu.
A navíc.
Stejně jsem si s tou jabloní nebyla jistá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gomba Gomba | Web | 29. listopadu 2009 v 15:57 | Reagovat

...jámu zahrabat ...
... kámen znovu položit ...
... vzpomínka je to, co nikdo neodvalí a nevyhrabe :-)

2 deepwell deepwell | 29. listopadu 2009 v 16:10 | Reagovat

GOMBO pro mě tam samozřejmě částečně zůstává pod tou jabloní i bez kamene ;)
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama