Pod jabloň.

4. října 2009 v 14:18 | jaty |  Pořád je něco... (nového)?
Stoupáme do prudkého svahu. Tráva je vysoká, některé drny nejsou vidět, noha se proto občas nečekaně zvrtne.
"To abychom vybrali nějaké horské plemeno těch ovcí," napadá mě.
Muž několik kroků přede mnou mi snad čte myšlenky, pokračuje za mě: "Nepořídíme si spíš kozy?" Zamyšleně se přitom dívá na svah, pak se otočí a znovu pokračuje v chůzi vzhůru. Zdálo se mně, že jeho rty ještě vyslovily "Nebo si raději nepořídíme nic…" Ale nechci být nespravedlivá, tak zřetelně jsem to zase neviděla.

Opět mi noha sklouzla po nečekaném drnu, ztrácím rovnováhu, na poslední chvíli se mně podařilo zachytit se trsu trávy.
"Mamííí!" ozve se za mnou.
"Ano?"
"Já to s tou dýní nezvládnu!"


Odpustím si rodičovskou poznámku o tom, že jsem mu přeci ŘÍKALA, že brát s sebou dýni je nesmyslné… Částečně proto, že jeho zdůvodnění "Chci, aby to dýně taky viděla!" bylo jen těžko oponovatelné, a hlavně pak z důvodu, že ztrácet teď čas hovorem o smysluplnosti nošení dýně do kopce, by bylo v současné chvíli zhola zbytečné a celou situaci by nijak neulehčilo.

"Co kdybys tu dýni hodil nahoru? Bez dýně by ti to šlo lépe?" řeknu, ihned si sice uvědomím hloupost vysloveného. Ale je pozdě.
Prvorozený se již zastavil a z výrazu jeho tváře je jasné, že mi stupiditu mého nápadu hned vysvětlí.
Nadechuje se… "Kdybych tu dýni hodil na kopec, tak se skutálí dolů, až k zídce, a z té pak spadne a rozprskne se…".
Ani netuší, jakou zvláštní reálnou podobu jeho vize za pár minut nabere!

Představa ztráty dýně, nebo spíš má neochota zažít následnou Prvorozeného reakci, mě donutí se kus vrátit. Chci se pro dýni natáhnout, ale už není třeba, Prvorozený nejhorší úsek překonal. Vrhne na mě proto lehce přezíravý pohled, který říkal něco jako "zvládl jsem to i bez tebe".

Já zatím přemýšlím, jestli ten nápad s jabloní byl opravdu dobrý.

V hlavě mi probleskl obraz Muže, kterému se poté, co jsem na jeho otázku "Tak kam?" odpověděla někam pod strom, zrak nadějně stočil na smrk přímo vedle vchodu do chalupy.
"Ten ne!" těmi dvěma slovy jsem hned zničila jeho naději snadné akce.
"Nějaký strom s plody…" uvažuji dále nahlas.
"Má šišky…" Slyším již víceméně s kopcem smířený hlas Muže.
"Pod jabloň…to bude takové symbolické!"
Na krátkou chvilku Muži možná zasvítila malinká hvězdička naděje v podobě představy jabloně hned za chalupou.
Ale myslím, že ono "Nahoře v sadu" z mých úst již přišlo v okamžiku, kdy ona hvězdička byla zhaslá.

A tak stoupáme.
Muž s rýčem.
Pes, který jediný nejde přímo, ale kopec křižuje svým pobíháním.
Já s igelitkou, ze které na mě dýchá na dnešní počasí nečekaně mráz.
Skupinu uzavírá Prvorozený s dýní.

Muž už stojí nahoře a ptá se trochu zadýchaně: "Tak kterou?"
"Tuhle, to je krásné místo!"
"Jasně, tu s těmi větvemi co nejníže že?" neodpustí si trochu uštěpačně Muž.

Ale to už rýč zaboří do země a my tři okolostojící pozorujeme zvětšující hromádku hlíny.
"Tu zem házej na jednu hromadu, ať to máme čím zasypat!" radím chytře já.
"Děkuji, tak na to bych sám opravdu nepřišel!" ne moc mile odsekne Muž.

"Hotovo, to stačí!"
Zraky všech se teď upírají na igelitku v mé ruce.
Chvíli váhám, jak to provést. Nejdříve ji tam chci hodit celou, ale pak při pohledu na nápis Datart ji otočím dnem vzhůru a její obsah dutě pleskne na dno jámy.

Několik sekund ho všichni mlčky pozorujeme. Jen psa situace příliš nezajímá, zřejmě už zažil s námi zajímavější legrace.
Muž má pocit, že by tuto chvíli měl provázet nějaký proslov hlavy rodiny.
Zrozpačití a pak řekne: " No tak ahoj!"
Než se stihnu podivit, slyším, jak Prvorozený po otci onen proslov skoro nábožně opakuje: "Ahóóój!"
Přijde mně to legrační, navíc mám pocit, že by to měla být spíše ženská věc, ale mlčím. Nejspíš i proto, že mě napadá jen "Měj se!", s čímž se nahlas nepochlubím, abych neztratila svou důstojnou tvář.

Muž zasypává jámu.
"Asi bychom měli tu rozhrabanou hlínu zakrýt nějakým kamenem? Aby to nikdo nevyhrabal…" říkám opatrně, protože vím, kde nejblíže lze takový kámen získat.
"To nemyslíš vážně?" zoufale se té myšlence brání Muž, ale sám hned uznává, že asi to bez kamene nepůjde.

Muže bere rýč a se psem se vydávají dolů pro kámen.
"Taky jsem ho mohl vzít rovnou," brumlá si pro sebe.
Já s Prvorozeným se za ním díváme a oběma nám zřejmě v hlavě běží stejná myšlenka, že nám by se tam a zpět tedy rozhodně nechtělo.
Muž na chvíli zmizí z našeho zorného pole, aby se opět vynořil s kamenem v rukách.
"Ten néééé! Větší!" nese se k němu shora moje volání. Otáčí se a i na tu dálku mohu odzírat z jeho úst jadrně vyjádřený názor na nutnost kamene většího.
Ale přesto vyrazí zpět k hromadě kamenů.
Výstup s těžkým kamenem zaměstnávajícím obě ruce je ještě těžší a komplikovanější než výstup s dýni.
Ve stejném místě, kde Prvorozený začal svou dýni řešit, se zastaví i Muž.
Najednou já i Prvorozený zkoprníme, neboť než stihneme nějak reagovat, Muž zkusí zrealizovat můj nápad s vyhozením zátěže nahoru na kopec. A tak přesně jako ta dýně v Prvorozeného vizi se vidíme, jak se kámen začne kutálet dolů svahem, jenže s ohledem na jeho odlišné charakteristiky tušíme, že konec bude jiný. Tuší to i Muž, který se s představou obrovského kamene propadlého sklem do kufru auta a výkřikem "Do prdele auto!" ihned vydává pronásledovat kámen.
Já ve svém vrozeném pesimismu nevím, čeho se mám dříve děsit dřív! Jestli skoro jistého mnohočetného úrazu Muže, nebo zcela jistě zničeného auta.
Prvorozený jen s údivem, že otec opravdu realizoval můj nápad, napjatě očekává konec scény.
Kupodivu scéna nekončí katastrofou ale happyendem. Nezraněný Muž dostihne kámen kousek nad zídkou. V tváři Prvorozeného nelze přehlédnout lehké zklamání.

Za dalších pár minut již kámen vytváří cosi jako miniaturní mohylu pod jabloní.

"Tak jo!" ukončí celou akci Muž a tím vydá povel k návratu dolů k chalupě.
Cestou dolů mě napadne, že možná celé proběhlo špatně. Že ono "zakopání" mělo být pod PRÁVĚ ZASAZENÝ strom.
Vyjádřím se v tomto smyslu nahlas.
"Ne!" rázně odporuje Muž.
Ale pak zřejmě v obavě, abych svou nově získanou představu ideálního zakopání nechtěla realizovat, chlácholivě dodává: "Co kdyby se ten strom PAK neujal?"
"To je fakt," uznám po chvíli pravdivost argumentu.
Co kdyby se neujal…
A tak spokojeně vcházíme do chalupy.
Hotovo a teď je třeba zatopit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Noemmi Noemmi | Web | 7. října 2009 v 19:19 | Reagovat

Proč se to (já vím, že "to" není ten pravý název, ale co už) vlastně zakopává? Vím, občas to někdo dělává, ale proč?

Ikdyž, co s "tím" asi jiného... (pardon),

Jinak máš super styl psaní, fakt

M.

2 deepwell deepwell | Web | 8. října 2009 v 7:14 | Reagovat

NOEMMI přesně :) Přeci "to" nehodím do popelnice, i když přesně to by se "tím" udělalo za běžné situace ;)
Nicméně dle toho , co jsem o "tom" slyšela, tak zakopání "toho" by mělo přinést štěstí (plodnost, pozitivní energii...) domu :)
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama