Další záhada vyřešena. (A omluva nakonec)

15. října 2009 v 11:07 | jaty |  Složitosti složité
Nostalgicky prohlížím album s fotkami prvorozeného.
Řve, spí, řve, řve, řve, spí, řve, řve, ...
Jak vypovídající!
Paměť rodičovská je sice milosrdná, ale všechno přeci jen zapomenout nenechá.
Prvorozený byl náročné mimino přesně tak, jak ukazují ony fotografie.
Jel pouze ve dvou "modech".
První byl "řvu z plna hrdla a nevím proč" (tedy z pohledu matky), popřípadě v modifikaci "řvu z plna hrdla a vím proč, ale důvod řevu není v silách matky rozpoznat, či odstranit" (opět z pohledu matky).
Druhým "modem" byl pak spánek. Spánek se sice od útlého novorozeneckého věku odehrával téměř výhradně jen v nočních hodinách, ale konal se (zpětně jsem pokorně děkovala za ty dary, protože lepší alespoň nějaký spánek než žádný).

Zpočátku jsem smířeně žila v iluzi, že takové jsou všechny děti.
Čím déle jsem se ale pohybovala v komunitě matek jiných mimin, tím více mně docházelo, že nejsou...

Začínala jsem vnímat a chápat, že opravdu ne každá matka tráví všechen bdělý čas kojence pouze aktivním předcházením nebo řešením situací, které vedou k řevu. A že těch situací bylo.
V očích matek "hodnějších" kojenců, babiček, ostatních příbuzných a někdy i zcela cizích lidí jsem díku tomu věčnému a zbytečnému snažení byla za výchovně naprosto nekompetentní. Všichni zkrátka narozdíl ode mě přesně "věděli", že "by přeci stačilo jen..."
Čas sice přinesl mírnou rehabilitaci mých rodičovských schopností, to když kojenec, či později batole, byl svěřen na trochu delší čas jiným dočasným vychovatelům.
Musím říct, že ty okamžiky, kdy odevzdaně a pokorně pak prohlašovali "To není možný, aby furt řval! Proč?", jsem skutečně milovala a na mých ústech se vždy objevoval úsměv plný zadostiučinění.

Později, když batolatům začínaly přibývat sourozenci, jsem mockrát slýchávala věty: "Počkej až budeš mít dvě děti! Jedno dítě, žádné dítě. To je velký rozdíl dvě a jedno..." a tak podobně.
Přemýšlela jsem o tom, vzpomínala na ty hodiny a dny řevu s prvorozeným a na všechny ty pohledy matek spokojeně se usmívajících dětí, a nakonec došla k závěru, že horší to být už nemůže.
Prvorozený tvořil v náročnosti zkrátka "top".

Občas mně sice hlavou probleskla myšlenka, že přeci jen tam je jedna věc, která by mohla být ještě horší, ale bláhová jsem se nechala obloudit, také intenzivně v této myšlence podporována řečmi všech kolem mě, kteří jistě "věděli", že "dvě taková mimina nejsou možná".
A protože nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře, a také, že Murphyho zákon nelze obejít, je asi zbytečné se rozepisovat, jak to dopadlo.

No ano, ani mě to nijak nepřekvapilo, druhorozený řve také strašlivě a k tomu vůbec nespí. Ani v noci...

Co jsem ale nečekala, že řev druhorozeného budu tak nenávidět.

Přitom v rámci objektivity je nutné přiznat, že druhorozený řve o fousek méně, není to zdaleka takový teror jako s prvorozeným a že bývají i chvíle, kdy je veselý a usměvavý.
A já jsem tak zvyklá, vytrénovaná... MĚLA bych to zvládat s přehledem!
Ale nezvládám.

Vůbec nic nepomáhá, jakmile druhorozený spustí pusu do podkovy, zapne sirénu a začne vztekle kopat nohama a mlátit rukama, ve mně se něco přepne a nejsem schopna žádných mateřsky adekvátních pocitů.
Naopak!
Z očí metám blesky a hlasem hodným té nejhorší pohádkové macechy na druhorozeného vztekle syčím: "Pssst! Mllllllč už!"
"Přestaň!!! Ihned zmlkni!"
Druhorozený samozřejmě můj zlostný až nenávistný postoj k těmto jeho projevům vnímá a jeho řev se obvykle zhoršuje a já pak cítím, jak ve mě všechno bublá a vaří... jen vybuchnout.
Mívám chuť ho i uhodit.

Trápí mě to.
Takové pocity mě s prvorozeným nikdy nepřepadaly?
Vždyť je to i nespravedlivé! To, co jsem snášela u prvorozeného bez mrknutí oka, mně najednou tak moc vadí!
V momentech, kdy je pak druhorozený jako sluníčko, se za to svoje chování stydím ještě víc, dávám si závazky, že UŽ NIKDY. Přesto pokaždé znovu a znovu...
Proč?

Začínala jsem dokonce již rozvíjet téměř okultistické teorie o znameních, konfliktu karem a podobných věcech. (Myšlenku na můj o několik let pokročilejší věk a mé chátrání, tělesné i duševní, jsem samozřejmě zapudila hned zpočátku ;) )

Vysvětlení přišlo ale nakonec z úplně jiné strany.

Babička zrovna pokládá sluníčkově rozesmátého druhorozeného z náručí na zem, což je přesně ta situace, která řev vyvolává spolehlivě. Ona to ještě neví, ale já už vidím, co přichází - pusa do podkovy, nádech a... řev...
Ruce divoce mlátí vše kolem sebe, zem duní rozechvěná bušením jeho pat.

Babička celou scénu zamyšleně pozoruje a je na ní vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí.

Po delší chvíli do toho ohlušujícího řevu pomalu prohlásí:
"To je až neuvěřitelný!"
"Vždyť on je úplně stejný, jako jsi byla ty!!!"
"Ale úplně..."

Dívám se na druhorozeného a najednou mně to dojde! Nemůžu za to!

Kdo byl rád, když se jeho horším stránkám nastaví zrcadlo?
Kdo bez negativních emocí je schopen snášet pohled na tu ztělesněnou ošklivější podobu svého já?

Druhorozený promiň, to fakt nejde, tohle by v klidu zvládnout dokázal jen masochista!

Ale zkusím to :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 18. října 2009 v 21:59 | Reagovat

To znám, já nenávidím, když mi prvorozený nastavuje zrcadlo, ztrácím nad sebou kontrolu a bila bych, jak já bych bila. Měj se. Hanka.(http://mikrousi.smyslzivota.cz)

2 deepwell deepwell | Web | 19. října 2009 v 9:17 | Reagovat

Jojo :)
Pobavila jsem se popisem babičky a líbí se mi tvůj přístup :)
J.

3 Katka Katka | E-mail | 19. října 2009 v 10:50 | Reagovat

Janat, jak já ti rozumím!!! Jenže u tebe bych spíš čekala, že všechno zvládáš se stoickým klidem a ještě o tom píšeš vtipné články na blog ... řeknu ti, je to uklidňující zjištění, když někdo takhle otevřeně přizná, že je taky jen máma z masa a kostí a ne žádná dokonale instantní supermatka     :-)

4 deepwell deepwell | Web | 19. října 2009 v 10:58 | Reagovat

KATKO tak k "supermatkovství" mám skutečně daleko (můžeš se zeptat synů  ;-)  ;-) )
J.

5 Vanda Vanda | 20. října 2009 v 16:47 | Reagovat

Díky, díky, díky!

(a na druhorozené si dám majzla  :-D )

Ne, fakt, díky za mého syna, který se právě uřval ke spánku a já se bojím i jen zakašlat  ;-)  Nějak nabývám dojmu, že je to vlastně úplně zlaté miminko, mám spoustu fotek, kde se tváří neutrálně a BDÍ!  8-)

Nj., jdu zapřemýšlet o tom, co mi hoch zrcadlí  ;-)

6 deepwell deepwell | Web | 21. října 2009 v 9:07 | Reagovat

VANDO jak píšu, on je druhorozený mnohem více usměvavý než prvorozený, já mám dokonce fotky, jak se směje na celé kolo, ale... ;) ;)
J.

7 makýš makýš | E-mail | Web | 21. října 2009 v 9:19 | Reagovat

Jani já taky furt přemýšlím čím to je, že moje děti nespěj....budu se muset zeptat babičky :-). teda vlastně obou babiček...Jinak řev Nejmladšího mě taky vytáčí mnohdy k nepříčetnosti. A to on neřve nijak často! proti Vaškovi je to anděl!Ale snad právě proto, když začne, přijde mi to tak nějak nepatřičné, jakože jak je to možné, že i on! A občas bývám taky zlá  :-? A pak se stydím....

8 deepwell deepwell | Web | 21. října 2009 v 17:13 | Reagovat

MAKÝŠ- tak to já nevím, protože já i O. jsme prý spali výborně oba ;), že by se to nějak vzájemně vyrušilo???  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama