Co jsem si ještě v životě nemyslela.

11. září 2009 v 14:08 | jaty |  Složitosti složité
Název je parafrází jiného článku, který jsem před časem (někam jinam než sem ;) ) napsala.
Byl o tom, že i někdo, kdo trávil hodiny tělesné výchovy pláčem a byl pro posměch celé třídě, může jednou stát tváří v tvář trenérovi a slyšet od něj, bez jakéhokoliv náznaku ironie, či nadsázky, větu: "Ty jsi velká sportovkyně." A zcela vážně chtít uběhnout maratón.
Byl o tom, že rodičovství překvapí i vcelku připraveného jedince.
Byl i o tom, že odejít navždy může i někdo, kdo tu měl ještě zůstat.
A konečně o tom, že i člověk ryze městský může vážně plánovat chov ovcí.

Už když jsem to tenkrát psala, přemýšlela jsem, jestli za pár let opět budu zase moci psát
tom "co jsem si v životě nemyslela"
Mohu se, nebo spíše může mě život ještě překvapit?

Od té doby se toho v mém životě semlelo tolik a mnohem více překvapivého než ten výčet výše, že mě ta myšlenka a stará otázka přišla vlastně docela úsměvná.

Chystám se na půlmaratón; mám už "tým" na společný trénink na maratón; brzy někde poprvé zabečí naše první ovce; jedna z prvních věcí, co zahlédl můj druhorozený, syn lékařky, po svém příchodu na svět, byla velká černá psí tlama s velkým růžovým jazykem (jistě plným bacilů); stala jsem se předsedkyní, aktivistkou; začala další dvě práce; úplně jiné než je můj obor, dostala jsem kolo s "SPDéčkama";





mám pět velmi aktivních emailových adres; právě začínám obstarávat šestou a všechny je potřebuji; jsem na Facebooku; koupila jsem si džínovou minisukni; na pád druhorozeného z postele jsem místo reakce "Ježíši, honem jedeme do nemocnice na vyšetření!", která by následovala u pádu prvorozeného, reagovala slovy: "Vidíš jakej jsi šikovnej a umíš krásně slézt z postele!"; dokáži sníst oběd obklopena dvaceti poletujícími vosami a nezbláznit se; jsem majitelkou několika domén a administrátorem webů; vytvářím už druhé a třetí webové stránky; mám tři (stejné ;) ) blogy; píšu knihu a vážně přemýšlím, že bych ji chtěla publikovat; napadlo mě, že si možná neumím představit život bez psa, ale že je možné se rozejít se starými přáteli; je pro mě aktuální a velmi žádoucí se zúčastnit školení "Jak komunikovat s médii"; slovo "Portugalsko" pro mě dostalo zcela jiný význam a náplň; došla jsem k závěru, že pochopení i nepochopení přichází vždy z nečekané strany; jsem dvojnásobná matka...

Ale někdy se přeci jen nad něčím zarazím.

Dneska brzy ráno zvonil telefon.
Rozespalým hlasem se ohlásím a já slyším pro můj ještě trochu spící mozek poněkud nesrozumitelná, s mým životem přeci zcela nesouvisející, z mužských úst plynoucí slova:
"Dobré ráno, tady je Centrum bojových umění."
Snažím se vydolovat v mysli nějakou možnou souvislost, či jen náznak něčeho, proč bych já mohla mít cokoliv společného s bojovými sporty.
"Ano?" vzmohu se nakonec jen na opatrnou a vyčkávací odpověď.
"Mám pro vás nějakou zásilku!" tajemně pokračuje muž na druhém konci nedrátu.
"Zásilku?" rozhodla jsem se, že opakováním řečeného získám další čas na přemýšlení.
Přiznám se, že moje aktivity v poslední době mně přivozují takové až lehce paranoidní stavy, a tak se mi s tou "zásilkou" přeci jen lehce začaly do mé mysli vkrádat i záběry
z několika filmů s mafiánskou tematikou.
Ale mužský hlas mě nenechal všechny hrůzné varianty pomsty za mé skutky domyslet do konce: "Budete teď doma?" .

"Já ne, ale bude tu paní na hlídání," zalžu, pro jistotu a vcelku pohotově na to, kolik je hodin. Na sekundu mně v hlavě bleskne, jestli jsem to opravdu řekla, že to není normální.
"Aha, je na tom ale nějaká dobírka!" pán se zřejmě snaží naznačit, že "paní na hlídání" není to, co si představoval, že u nás doma potká.
"Dobře. Já jí tu nechám peníze," unešena svou mazaností zapomenu předtím položit logickou a pánem jistě očekávanou otázku "Kolik?"
Pokládám telefon a vůbec nevím, co si o tom mám myslet.
Se směsí zvědavosti a lehkého strachu vyhlížím netrpělivě z okna pána z Centra bojových umění se "zásilkou".
Konečně! Poněkud rychleji než je obvyklé (nebo se mně to možná jen zdá) před naším domem přistane velká bílá dodávka.
"Bude jich víc!" napadne mě jako první myšlenka a viditelně ve mně hrkne.
Po krátkém okamžiku zaváhání, se srdcem až v krku jdu otevřít dveře. K mému překvapení nestojí za dveřmi žádný anděl pomsty, ale kluk s příjemným hlasem a vyrýsovanými svaly, mile se usmívá.
"Prosím," řekne a podává mi neforemný balíček.
"Nenechám se přece opít rohlíkem, tedy balíkem!" napadne mě sice nejdřív, ale pak zcela v zajetí jeho úsměvu natahuji ruku po balíčku a zároveň sahám po peněžence.
Ještě podpis a už zpitoměle zavírám dveře a ruka, co drží balíček, se při tom snaží balíček ohmatávat a tipovat obsah.
Zvědavost úplně přehlušila strach.
Trhám obal a chvatně vyndávám mně zatím nic neříkající obsah.
Na zem padají dva kusy bílé látky.
Rozložím je na gauč a ty bílé kusy nabírají najednou zřetelných obrysů kimona.

Dětské kimono na judo ve velikosti č. 110. A bílý pásek...
Překvapeně a si pozdě uvědomím, co mám společného s Centrem bojových umění.
Já mám doma malého JUDISTU!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cífka Cífka | E-mail | Web | 12. září 2009 v 13:11 | Reagovat

Jsi nějaká činná. Jdu se poohlédnout po nějaké aktivitě, čtyřmateřství mě samo o sobě velmi děsí.

2 deepwell deepwell | Web | 12. září 2009 v 14:52 | Reagovat

CIFKO- na tebe já si vzpomenu vždy, když mám pocit, že toho mám "hodně" ;) a hned  je mi lépe :) máš můj obdiv! :)
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama