Level 3.

25. května 2009 v 10:17 | jaty |  Pořád je něco... (nového)?
Když jsem byla svobodná a bezdětná viděla jsem narození prvního dítěte jako veliký životní předěl. Představovala jsem si, že narozením dítěte jeden život skončí a jiný, mnohem omezenější a nesvobodnější, začne. Pokud chci děti, musím něco obětovat, nejde to jinak. Tím "něco" jsem myslela hlavně svobodu. Svobodu v tom, jak trávím svůj volný čas a čas vůbec, jak naložím s finančními prostředky, jak si zařídím svůj životní prostor a tak podobně.


Lidé "co měli děti" a lidé "co neměli děti" byli pro mě dvě naprosto nekombinovatelné skupiny. Odlišovala je pro mě tehdy spíše ta ztráta věcí výše jmenovaných než přínos v podobě dítěte nebo dětí. Jako bezdětné mi život dětných přišel omezenější a předpokládala jsem , že to tak cítí i oni. Přišlo mně, že v jejich očích vidím závist, že oni nemohou, co já mohu. Měli sice "ty děti", ale v mých bezdětných očích jim tu ztrátu "nějaké děti" vynahradit nemohly. Navíc jsem od těch dětných mockrát slyšela "to víš, až přijdou děti, to si také nebudeš moct dovolit..."
S trochou nadsázky jsem příchod dětí vlastně pokládala jistou formu osobní oběti, za kterou ale nedostanu nic zpátky. Přesto všechno jsem poněkud nepochopitelně po přechodu do "dětné" skupiny toužila.
Prvorozený se narodil a já pořád čekala na ty avízované oběti a ústrky spojené se zařazením do skupiny dětné.

Neříkám, že v mém životě nenastaly velké změny, ale, a pro mě velmi překvapivě, necítila jsem tyto změny vůbec nijak úkorně, nebo jako ono "obětování se". Prvorozený se stal součástí našeho života, jako by tu byl s námi "odjakživa".
Připadala jsem si pořád stejně, hlasitě jsem vykřikovala: "Podívejte, k ničemu nedošlo, jsem pořád to stejná já, jako jsem byla bezdětná, můj život je pořád můj život..."

A pak to přišlo!
Zničehonic, najednou uprostřed slunečného odpoledne, když jsem byla sama bez prvorozeného na procházce se psem. Nejdřív mě jen napadlo, že je vlastně v tuto chvíli prvorozený poprvé sám s někým jiným než se mnou, s někým cizím. Už si ani nepamatuji, kdo přesně to tenkrát byl. A ten "cizí" se zaručeně neumí o něj postarat tak dobře jako já a co když se mu tedy něco stane!!!
Strach mě najednou celou úplně ochromil a já v prvních sekundách nebyla schopna se ani pohnout. Postupně se mně ten strach podařilo trochu zracionalizovat a první nápor strachu polevil, ale hned poté mně došlo, že ale já s prvorozeným nebudu pořád a navíc jsou věci, které nedokáže odvrátit ani maminka.. Srdce se mi opět divoce rozbušilo, stála jsem tam a dívala se nepřítomně na psa, který moje strnutí nechápal.
Tehdy mně to došlo, v čem je ten rozdíl mezi dětnými a bezdětnými. Došlo mně, co vlastně znamená přijít o svobodu.
Ne, není to o tom moci nebo nemoci si dělat, co chci a kdy chci.
Vůbec ne. S plnou vahou na mě dopadlo poznání, že můj další život bude vždy provázen tím hrozným strachem.
Celý zbytek dne jsem pak o tom přemýšlela.
"Tohle se přeci nedá vydržet, vždyť se z toho zblázním!" říkala jsem si.
No nezbláznila jsem se. Člověk je hrozná životaschopná potvora, takže si zvykne opravdu na všechno. I na ten strach...
Možná jsem si přímo nezvykla, ale naučila jsem se s ním žít. Bylo to tak postupné a dlouhodobé, že jsem si ani nevšimla, jak se měním.

Když jsem začala řešit příchod druhorozeného, tak opět se mi okolní svět rozdělil na dvě skupiny. Tyhle dvě skupiny už mně ale nepřišly tak dramaticky rozdílné a nekombinovatelné - rodiny s jedním a rodiny s více dětmi.
A protože jsem ráda připravena a také jsem se chtěla vyvarovat dalšího šoku v podobě nečekaného poznání, rozhodla jsem se tentokrát terén, do kterého se řítím, lépe osondovat.
Dělala jsem si tedy takovou svou malou nenápadnou anketku mezi vícedětnými na téma "Jaké to je?".
Odpovědi byly tak padesát na padesát. Polovina lidí mi se skoro v hrůzou v hlase líčila, jak jedno dítě žádné dítě a teprve potom poznám, zač je toho loket! Druhá polovina tvrdila, že takový šok jako napoprvé už nezažiji.
A vyberte si! Já jsem se samozřejmě chtěla zařadit mezi ty druhé a trochu jsem v to i doufala, ale přeci jen červíček hlodal. Co když to opravdu bude šok, co když dvě děti nezvládnu?
Nakonec jsem se rozhodla to tzv. "nechat koňovi" a moc to neřešit. Druhorozený se narodil a zase nic zvláštního se nestalo. A zase jsem si říkala: "No tak dobrý, v pohodě!"
Dny plynuly. Občas mi hlavou blesklo "Pozor! Třeba to ještě není všechno!".
Ale moc jsem si z toho nedělala, nějak jsem získala pocit, že se nic nezměnilo a nezmění.
A zase v okamžiku, kdy jsem to nečekala a hlavně vůbec nepotřebovala se to stalo.
Prvorozený s horečkou nespal celou noc, druhorozený ten nespí ze zásady, já byla unavená, nevyspalá a jsem jen chtěla do sebe rychle hodit aspoň nějaké jídlo, než budu zase přebíhat mezi těma dvěma. Kousnu jednou, kousnu podruhé. Bolest, něco tvrdého v puse... a korunka z půlky pryč.
A přesně v té chvíli, kdy jsem si uvědomila, že vlastně nemám čas se skutečností mé zlomené korunky vůbec zabývat mně to opět došlo.
Postoupila jsem do dalšího "levelu". Hraji už "level 3" a ta hra jménem rodičovství se nedá vrátit, ani restartovat a hrát znovu od začátku. Každým přechodem do vyšší levelu něco ztrácím, ale zároveň něco, a já myslím že mnohem cennějšího, získávám. Ono jinak by jinak tu hru nikdo nehrál. A třeba já ji hraji ráda. Jsem zvědavá, co v dalším levelu.

Pozn.
Mám to napsané už asi týden. Začala jsem psát z úplně jiného důvodu a s očekáváním nějaké úplně jiné pointy než v kterou to nakonec vyústilo. Nejsem s tím spokojená, zvlášť s tím koncem.
Nejdřív jsem myslela, že to celé smažu a zapomenu na to. Ale z nějakého zvláštního a mně neznámého důvodu mám tendenci se k tomu pořád vracet a přemýšlet o tom. Vzhledem k tomu, že jsem asi ustrnula na mrtvém bodě, rozhodla jsem se pro opačný postup a pověsím to sem. Třeba v tom někdo něco najdete. Smazat to mohu vždy.

Pozn. k Pozn.
I Pozn. jsem psala a přepisovala asi 5x!




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gomba Gomba | Web | 25. května 2009 v 20:41 | Reagovat

Vždycky je něco za něco.
Já rodičovství vnímám "z jiné strany barikády" (třetí strana barikády = otec ,-) a jsem hluboce přesvědčen, že jsem získal více, než jsem dal.
Tvoje úvaha je zajímavá, bude mně nějakou dobu vrtat v hlavě, který level že to zrovna hraji.
Ale zahrát si třeba na florbalovém turnaji se synem v jednom týmu - to byl sakra dobrý level!!! :)

2 deepwell deepwell | 25. května 2009 v 20:47 | Reagovat

Jako matka dvou synů podobný zážitek "jednoho týmu" čekat asi nemůžu. Nějak mě nenapadá, kde jsou smíšená družstva. A i kdybych postupovala do dalšího levelu, tak mně všichni shodně prorokují syna třetího ;)
J.

3 Gomba Gomba | Web | 25. května 2009 v 22:22 | Reagovat

Tenis, možná ping-pong, některé vytrvalostní štafety :))) a co já ještě vím - třeba poker :)))

4 deepwell deepwell | 25. května 2009 v 22:26 | Reagovat

Škoda, že tenis nehraju ;) a maratonci týmy netvoří :)
J.

5 čajovna čajovna | Web | 28. května 2009 v 14:15 | Reagovat

Hezké a výstižné... Občas té skupině z Levelu 1, či pro mě je to spíš Level 0, protože jsou ve svých akcích totálně neomezení... ano, občas jim hustě závidím,ale jsou to malichernosti - kino, relax, kadeřník kdy chci, divadlo...míň starostí o své blízké. A taky jim závidím chvíle, kdy je vytáčí jen šéf nebo tchýně a nikoliv děti, protože ty to umí nejúčinněji...:-DDD

A závidět budu... až půjdu do práce, závidět budu to, že nebudou omezeni jakousi provozní dobou školky a tak podobně... Ale budiž, kariéru už mám v sobě vyřešenou a více si přát nemůžu. Takže pracovní život obětuju, ač nerada, smířím se s tím, jednou se děti osamostatní a já si budu moci vyžívat v práci...

Ale neměnila bych, děti vám opravdu hodně vezmou, ale na druhou stranu hodně dají...je to o symbioze, je to o velké výzvě a je to o velké lásce a velkém životním učení....

6 deepwell deepwell | 28. května 2009 v 18:59 | Reagovat

Já když o tom přemýšlím, tak fakt vážně závidím snad "jen" tu bezstarostnost, ale někdy opravdu hodně ;) J.

7 Makýš Makýš | 29. května 2009 v 8:48 | Reagovat

Je to tak hezky napsaný, že jsem stírala slzu, fakt. Já teď o tom přemejšlim dost, nevim jestli je to tim, že je tu tak mizerný zdravotnictví, tim, že jsem "v levelu 4" nebo tim, že Jíru často bolí hlava....strašně se bojim, že by se jim mohlo něco stát, něco vážnýho, co by jim zabránilo prožít si celej život, na kterej maj nárok (Vašek už má naplánovanou svatbu a děti). A je to tak ochromující strach, že si zakazuju na to myslet, protože pak nemůžu nic dělat a už vůbec mi dělá problém je vychovávat, páč mám pocit, že když na ně zařvu nebo je majznu po zadku, že bych toho třeba mohla jednou strašně litovat.Strašně ošemetný téma...

8 deepwell deepwell | 29. května 2009 v 10:22 | Reagovat

Já jsem se naučila ten strach vytěsnit. Daří se mně to docela dobře, když jsem v pohodě, ale konec, jakmile se něco děje a může to být cokoliv a s dětma to ani nemusí souviset...
Zkrátka nejvíc závidím tu bestarostnost.
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama