Kuře, Vídeň a dokonalá krása.

14. dubna 2009 v 11:59 | jaty |  S kufrem...
Ani nevím, jak mi ta historka přišla po letech na mysl. Asi to bylo tím, že jsme byli na horách?
Je to totiž historka mrazivě lednová.

Mám muže, co umí dávat krásné, překvapivé a nápadité dárky. Vždycky mě tím trochu zahanbí, protože já vím, že něco takového na oplátku sama nevymyslím.

Jednou mě ale překvapil ještě více než obvykle. K narozeninám mi koupil lístky na operu do Vídně. Vlastně to nebyly jen lístky na operu, ale celý krásný lednový víkend ve Vídni.

Nejsem sice žádný velký milovník opery, ale on ví, že jsem staromilec, mám ráda knížky Johna Irvinga, a tak správně tušil, že ten víkend ve Vídni bude to pravé.
A ta opera k zimní Vídni tak nějak patří.

Byla jsem nadšená, natěšená a opět jsem si v hlavně probírala, proč já takový nápad nikdy nemám.

(Malá vsuvka: Po několika letech se mi přiznal, že to vlastně nebyl tak úplně jeho nápad. Byl to nápad manželky jednoho našeho francouzského kamaráda. Což teď zpětně vidím jako jasné, protože on to je takový ženský sen. Ale on ho uplatnil. A to se taky počítá.)

Vyrazili jsme tedy do Vídně. Stylově jsme se ubytovali v jednom starosvětském hotelu s tlustými koberci a krásným výhledem na klasicistní zámek Schönbrunn.

Celý den jsme spolu s ledovým vzduchem s rozkoší nasávali tu krásnou vídeňskou atmosféru, až jsme se navečer pak málem nestihli převléknout a dojít do té opery. Nakonec opera byla shlédnuta v pořádku, ale co už jsme nestihli, byla před operou plánovaná večeře při svíčkách v romantické hospůdce.
No nic, řekli jsme si. Však se najíme po opeře.
Ale ouha. Chyba lávky... Stáli jsme najednou před budovou opery, doznívaly v nás poslední tóny Mozartovy hudby a zároveň se začínaly ozývat tóny jiné... Tóny, které vydávaly naše kručící žaludky.
Žádný problém, jdeme přeci na tu romantickou večeři při svíčkách.
Ale už po pár metrech na vysokých podpatcích, kdy mráz jsem cítila i přes podrážku bot, mi bylo jasné, že tak jednoduché to nebude.

Nějak nám nedošlo, že Praha, před těmi lety, byla mnohem kosmopolitnější a velkoměštější než Vídeň. Alespoň v tomto ohledu. Široko daleko nebyla žádná romantická hospůdka, kde by byli ochotni nám v jedenáct hodin dopřát večeři při svíčkách.

Nakonec můj muž rozhodl, že pojedeme do hotelu a tam je donutíme nám něco uvařit.
Ano, to znělo dobře. Ale upřímně jsem si už když to vyslovil, nemyslela, že by to šlo skutečně zrealizovat. Moje vzpomínky na hotelový personál totiž neodpovídaly reálné vizi noční večeře.
Ale nechtěla jsem darovanému koni moc koukat na ty pověstné zuby, a tak jsem jen nahlas začala plánovat, co si k té večeři dám.
"Dám si kuřecí maso na grilu a k tomu jen listový salát, zakapaný trochou olivového oleje a balzamikového octa..."
"Čápy s mákem by sis nedala?" zacitoval docela vtipně můj muž z našeho oblíbeného filmu.
Překvapeně jsem se na něj podívala a v jeho očích se už zračila lehká rozmrzelost, že jím plánovaný dárek dostává trhliny.
"K tomu suché bílé víno!" dodávám já jako bych ho neslyšela. A opravdu jsem najednou získala zcela absurdní pocit, že přesně tohle bude skutečně na menu mé dnešní večeře.

Dorazili jsme do hotelu a ospalý recepční na náš požadavek večeře jen překvapeně zavrtěl hlavou.
Nakonec když viděl naše zklamané obličeje, tak přidal ještě radu, že někde v okolí hotelu je restaurace, která by měla mít ještě otevřeno.

Nevím, co mě donutilo tenkrát vyjít zpátky ven do mrazu a dle strohých instrukcí recepčního začít okolo půlnoci hledat v rezidenční čtvrti, kde jakákoliv, natož otevřená restaurace by byl zázrak, podnik, kde dostanu grilované kuře a salát.
Nevím, byl to ale tak silný vnitřní pocit, že za chvíli do mého břicha to kuře spadne, že jsem přemluvila již zcela skeptického muže a vyrazili jsme do tmavých a zcela pustých ulic.

Po asi pěti minutách chůze, kdy představa, že najdeme onen bájný podnik, byla ještě absurdnější než, když o něm ten recepční mluvil.
Přesně v okamžik, kdy už jsme chtěli hledání vzdát a jít spát hladoví, tam najednou byla!
Byla tam restaurace, rozsvícená a do dálky volající: " Pojďte dál, napojíme vás, nakrmíme vás!".
Nevěřícně a velmi opatrně, to snad proto, jestli to není jen fata morgana, jsme vešli dovnitř.
Přivítala nás usměvavá servírka a omluvným hlasem nám sdělila, že k jídlu je bohužel už jen KUŘE na grilu a samozřejmě salát...

O chvíli později, právě když jsme si cinkli skleničkami s výborným bílým suchým vínem, se mě můj muž vážně zeptal: "Ty jsi vědma?"
Usmála jsem se a povídám mu: "Ne, nejsem vědma, ale krása umí být jen dokonalá. A bez toho kuřete na závěr by nebyla."

Tak tohle byla naše dokonalá vídeňská krása.
Dneska, když to po letech píšu, vůbec nevím, jestli se nám to tenkrát s tou restaurací jen nezdálo. Ale i kdyby to byl jen sen, tak byl dokonalý....a krásný.

PS
Mému muži: "Byl to fakt moc krásný dárek! Myslím, že dnešní psaní je toho důkazem" :)




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gomba Gomba | Web | 16. dubna 2009 v 14:15 | Reagovat

... zjevení, něco jako ten noční motorest v písni od Petra Spáleného ...

2 deepwell deepwell | 16. dubna 2009 v 15:38 | Reagovat

GOMBA- zjevení to bývá člověk překvapen, já to brala jako normální a samozřejmé ;)
Ale zpětně zážitek mám, to je fakt :)
MMCH včera jsem si moc hezky u tebe početla, díky :)
J.

3 makýš makýš | 16. dubna 2009 v 16:30 | Reagovat

To je ale hezký :-)

4 Gomba Gomba | Web | 16. dubna 2009 v 18:16 | Reagovat

deepwell, díky :) klidně zajdi častěji ,-)

5 ještěrka ještěrka | Web | 17. dubna 2009 v 9:35 | Reagovat

tý jo, moc pěkný - dárek i vídeňský zážitek :) Operu nemusim, ale Mozarta, toho zase jo... Knížky Johna Irvinga mám taky moc ráda :)

6 deepwell deepwell | 17. dubna 2009 v 10:59 | Reagovat

[5]: JEŠTĚRKO- já taky operu zrovna úplně nemiluju, ale tohle šlo prostě všechno tak nějak krásně dohromady ;)
J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama