Výročí.

13. února 2009 v 18:11 | jaty |  Hodně obydlený ostrov.

Já na ta výročí holt nějak nejsem stavěná.
Zhruba (důležité slovo) před rokem jsem si založila blog. Už při založení se mně honilo hlavou, jak to dlouho vydržím, kolik mi sem bude chodit lidí a také JAK OSLAVÍM PRVNÍ VÝROČÍ.
Už tehdy jsem ale tušila, že zřejmě nijak. Nijak, protože na to tutově zapomenu.
Já fakt asi na ta výročí a nucené oslavy nejsem stavěná.
Svým způsobem mě ta výroční slavící povinnost děsí. Nemám ráda svá výročí, moc mi připomínají běh času a to, co jsem všechno zase nestihla. Podobně ale nesnáším ani výročí těch druhých.

Nesouvisí to s tím, že bych dotyčné neměla ráda, nebo na ně nemyslela, ale děsí mě to, že si na ně MUSÍM ten den vzpomenout. Proč zrovna ten den a ne třeba včera nebo před týdnem???
S tím samozřejmě souvisí nutnost obstarání darů. A mám ten stejný problém! Jak mám kupovat dárek přesně ke dni, když jako na potvoru mě žádný neupoutá? (Mimochodem úplný extrém v tomhle jsou pak vánoční dary. A já už několik let sbírám odvahu k tomu oznámit všem, že vánoční dary ruším!)
Naopak někdy vidím věc, která na mě hned pokřikuje jsem krásný dárek pro tvého přítele/přítelkyni XY. Jenže dotyčný/á XY zrovna žádné to "výročí" nemá? Co s tím?
Mám vždycky pocit, že dávat dárky "jen tak" se nějak nepatří. Navíc vím, že když ho dám hned, tak stejně pak budu muset na "výročí" řešit problém, že musím "něco" koupit. Někdy to udělám tak, že danou věc koupím a schovám do zásoby až přijde nějaký ten výroční čas. Bohužel pak radost dárce a i obdarovaného je dle mého názoru v tomto případě mnohem menší. Každý dárek se hodí jen do té doby ve které byl pořízen, alespoň já to tak cítím.
Pokud se ale oslavy výročích týká, tak dokáži ještě akceptovat tento systém pokud se jedná o výročí lidí, kteří z toho mají "rozum". Člověk žijící ve společnosti zkrátka potřebuje systém. Ale k čemu mám úplný odpor je zapojování už malých dětí do tohoto systematického výročního slavení. Výraz čerstvého batolete, které je nuceno se hlasitě jevit nad dortem s jednou svíčkou hovoří za vše.
Schválně! Zkuste si ten výraz, všem tak dobře známý z fotek, představit a pojmenovat. Rozpačitost? Nedivím se tomu sotva chodícímu batoleti. Vždyť u mě už jen pozvánka na takovou oslavu vyvolává úzkostlivou nervozitu.
Ono asi není divu. Hromadné přeháněné nadšení dospělých nad tím dortem je asi ještě rozpačitější než pohled toho jednoročka.
Naprostý prim ve výročních oslavách ovšem má slavení svátku dítěte ještě nenarozeného. No, abych byla aspoň trošku spravedlivá, nebyla to žádná megapárty (ještě aby ;) ). Ale jen to, že pro někoho svátek zatím nenarozeného dítěte je důvod k oslavnému myšlení, u mě navozuje pocit "něco je divně".
Žádný závěr tohle pojednání asi nemá.
Snad jen, že já určitě nejsem výroční typ ;) a zakládám tedy tímto Hnutí za spontánní bezdůvodné oslavy a nečekané dary!
Přidáte se někdo? ;)
PS
Moje máma má zítra narozeniny. Nenapadá vás, co jí mám proboha koupit za dar???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 15. února 2009 v 20:31 | Reagovat

Nevědomky, ale už jsem minimálně dva roky stoupencem Tvého hnutí! Akorát jsem tehdy nevěděla o jeho zaožení :o) Mezi námi dospěláky jsme dokonce "zrušili" Ježíška, protože to zkrátka byl vždycky větší stres než radost ... Vzhledem k tomu, že jste slavili včera, na nějaké tipy už je pozdě, co? Mně když dojde inspirace, tak to řeším lístky do divadla, na koncert, podle situace a oslavence (výběr je v Praze značný a radost úměrná k vynaloženému úsilí :o)

2 deepwell deepwell | 16. února 2009 v 8:47 | Reagovat

KATKO díky za tvůj komentář :) trochu jsem se bála, že za tenhle článek dostanu virtuálně po puse ;)

Oslava mé matky dopadla vcelku k tomuto článku symbolicky - urazila se a nezúčastnila se jí...

Ale my ostatní jsme si jí užili :)

J.

3 Katka Katka | E-mail | 21. února 2009 v 20:48 | Reagovat

Janat, sice Tvou maminku neznám, ale silně mi připomíná mne samotnou (a to nejen z posledního komentáře), když se mnou lomcovala puberta :o) Možná jí křivdím, viď, ale vzpoměla jsem si, jak moji rodiče a všichni kamarádi radostně oslavovali moje 13. narozeniny a já seděla ve vedlejším pokoji v koutě, chvíli zuřila a chvíli brečela a oni si to vcelku užívali, nikdo mě nepřišel prosit, abych se milostivě účastnila vlastních narozenin :o) A víš, že už ani nevím, proč jsem se tenkrát tak vztekla? Jen to, že mi bylo pak hodně dlouho trapně :o)

4 deepwell deepwell | 22. února 2009 v 9:08 | Reagovat

KATKO- moje matka rovněž ani neví, proč se své oslavy nezúčastnila... ;) ale vzhledem k tomu, že tohle je u ní vcelku standard, tak nás ostatní to ani z míry nevyvedlo ;)

J.

5 marcanov marcanov | 26. září 2010 v 9:43 | Reagovat

Ahoj j., ja jsem se uplně vyděsila, jak to vnimam taky tak. A není to uplně lehké. Chápu tu pasáž o rozpačitém výrazu ročního dítěte nad dortem, ale to je mezník pro rodiče, a další příbuzné. Jednou tu roční fotku budem k prohlížení potřebovat, a asi i ten tehdy jednoletý oslavenec.A nechut k oslavám souvisí s napjatou emocionlní atmosferou během nich ne? Však chodit na ně není povinný.
Doufáme nějak, že během spontánních a neodůvodněných oslav k napětí nedojde.Zdarec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama