Když potřebuji vypadnout...

29. ledna 2009 v 11:14 | jaty |  Složitosti složité

Poprvé jsem se s opravdu vážnou potřebou vypadnout setkala až po narození prvního syna. Změna životního stylu, která s ním přišla, byla významná. Kupodivu jsem se na ní sice adaptovala docela dobře a hlavně i překvapivě (zejména pro mě překvapivě) rychle. Ale přesto, zvlášť, když po krátkém smutném mlhavě namrzlém dni přišla tma mnohem dřív než by člověk potřeboval a chtěl, popadla mě mučivá touha vypadnout. Někam hodně daleko. Nestydím se za ten občasný pocit. Jsem si jista, že v rámci sebezáchovného mechanismu mám na ten pocit občas nárok, nebo spíš, že ten pocit je sem tam nezbytný.
A tak jsem pak někdy trávila čas pochodem setmělým domem se řvoucím dítětem na ruce, či v lepším případě v šátku, nesměla jsem zastavovat jinak intenzita řvaní ihned vystoupila o několik poloh výš, a u toho jsem vymýšlela, kam by to bylo krásné vypadnout.
Napadala mě různá místa a situace.
Opuštěný tropický ostrov, kolem dokola tyrkysové moře, bílé pláže, teplý vánek od moře...
Měkoučké přítmí lesa v letní podvečer, zpěv ptáků, šumění větví nade mnou...
Horská chata, zapálený krb, svařené víno...

Jakkoliv byly myšlenky na všechna ta místa příjemné a vysvobozující, pořád jsem věděla, že to pravé místo na vypadnutí, třeba jen obrazné, na mé odhalení pořád čeká.
Až jednou v době, kdy jsem ani nijak intenzivně po něm nepátrala, si mě našlo.
Řídila jsem tehdy auto, jela z práce a náhodou vezla kolegu, který byl ten den bez auta a zrovna potřeboval někam mým směrem.
Přestože jsme si s kolegou nebyli nijak blízcí, zřejmě to bylo náročným dnem v práci, nevím, ale místo neutrální konverzace o počasí či podobných věcech se rozhovor stočil právě na to, že bychom potřebovali od toho všeho vypadnout a kam. Než stihl kolega popsat své "vypadávací" místo. Já najednou v sobě měla zcela jasnou a konkrétní představu toho "mého".
Představa byla tak živá a silná, že jsem ji jak v transu ihned nahlas popisovala tomu kolegovi.
"Jsem na rovné střeše staršího vysokánského domu, zřejmě mrakodrap z třicátých let. Sedím na jednom z těch vyústění větracích šachet (existuje něco takového???). Je letní večer a zrovna zapadlo slunce (aspoň něco romantického ;) ) A já jen tak sedím, koukám..."
Tady nastala odmlka a když už se kolega nadechoval, aby k tomu něco řekl, tak jsem se ještě jednou zasnila a dokončila svou ideální představu: "A kouřím třetí cigaretu..."
"Proč zrovna třetí?" zeptal se jen pak ten kolega.
"Já nevím, v té představě je prostě třetí cigareta." popravdě jsem mu odpověděla já.
Pak už jsme oba mlčeli a asi nad tím přemýšleli, nebo možná oba seděli na té střeše. Kdo ví. Já jen vím, že na tu jeho představu už nedošlo.
Až budu tedy někdy zase duchem nepřítomná zcela nezúčastněně s úsměvem zírat na své dvě řvoucí děti, tak víte, co dělám...
Sedím na střeše mrakodrapu, koukám a kouřím třetí cigaretu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 1. února 2009 v 18:06 | Reagovat

Opradu trefné a výstižné - taky mám podobné chutě, zvlášť když se nakumulují zkoušky a do toho začne stávkovat naše jinak skvělá a moc šikovná dcerunka ... no, ani manžel by mi občas nechyběl :o) akorát nevím, co bych si bez nich počala :o)))

2 deepwell deepwell | 2. února 2009 v 17:52 | Reagovat

Jasně :) Však já taky unikám jen na chvíli a hrozně ráda se vracím ;)

J.

3 lucka lucka | 4. února 2009 v 21:16 | Reagovat

Konečně nový příspěvek:) Pro mě nastává okamžik svobody odbavením na letišti (samozřejmě sama)..těším se na cestu letadlem, kde si budu číst atd... "Výpady" a následné odpady pomocí jídla, cigaret a alkoholu jsou taky dobrý...Nemluvím o "závratných dálkách" /mimochodem už několik dní listuju v katalozích na dovolenou.../ aaa samozřejmě všechno výše uvedené nesouvisí s tím, že ty 3 doma miluju...jo a napadá mě, proč jsme vlastně tenkrát nevyrazily na tu Šumavu?????

4 deepwell deepwell | 5. února 2009 v 17:31 | Reagovat

LUCKO - Taky nevím už proč jsem nevyrazily, nicméně, co nám brání to ještě uskutečnit ;)?

Dokojíme a vyrazíme ;)

J.

5 Anastazie Anastazie | 8. března 2009 v 18:01 | Reagovat

Ahoj Jano, při čtení popisu tvého "únikového" místa se mi úplně přesně vybavila střecha našeho rodinného domu, kam jsem ve svých mladých letech chodila kouřit, vždycky v létě úderem půl osmé, kdy máma odešla se psem. Seděla jsem na komíně, koukala na západ slunce nad letištěm a koukřila svojí cigaretu ;-)

6 deepwell deepwell | 8. března 2009 v 20:44 | Reagovat

ANASTAZIE- tys to trefila. Přesně takové místo to je. Ulejvací na cigáro a má i něco navíc ;)

J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama