Odbojářka

9. prosince 2008 v 12:24 | jaty |  Hodně obydlený ostrov.


Tak si tak sedím a přemýšlím, jak jsem to dostala ke své současné pozici?

Nejtrefnější je asi přirovnání "jako slepý k houslím".
Nikdy mě ani ve snu nenapadlo býti rebelem, odbojářem, nekonformistou...
Nebo možná že ano. Ale v takových těch malých sousedsko-příbuzenských válkách a na domácím bojišti.
Ale v celospolečenském rozměru? To tedy určitě ne!
Já jsem byla celý život hodná holka, co si vždycky přála mít samé jedničky a krásně vedené sešity. Toužila jsem po pochvale od paní učitelky.
Ono se to moc nedařilo. Byla jsem neukázněná, samé jedničky mě opustily velmi záhy, sešity nikdy nebyly krásné už od první stránky, často mi "uteklo" nějaké to nevhodné prohlášení a pochval od paní učitelky jsem se proto logicky mnoho nedočkala.
Ale chtěla jsem to!
Napadá mě, jestli jsem už tenkrát neprahla po něčem, co není v mé přirozenosti. Možná, že už tenkrát jsem tou odbojářkou byla, ale snažila se ze všech sil jí nebýt?
Ale určitě jsem to tak nevnímala. Já jsem prostě chtěla být ta hodná holka.

No a najednou tohle!
Ne neděste se, neudělala jsem nic protizákonného, ani amorálního, jen jsem se, částečně asi i nevědomky, vzepřela společenskému usu!
Neudělala jsem to pro ten fakt "se vzepřít".
Vůbec ne. Naopak, jak jsem napsala výše, toho faktu jsem si ani nebyla plně vědoma.
Ale stalo se. Zařadila jsem se oficiálně mezi odbojáře. A co hůř - já dokonce dezertovala z opačného tábora...
Neuplyne den, abych svůj postoj a čin nemusela obhajovat. Neuplyne den, abych nebyla díky svému postoji a činu pokládána za někoho téměř na okraji společnosti. Neuplyne den, abych si nevšimla, že se změnil přístup ke mně od těch "co vědí".
Nejdřív mě to trápilo a skoro jsem se za to až styděla. Chtěla jsem, aby můj čin nikdo neznal, popřípadě, aby se na něj velmi brzy zapomnělo.
Ale čím déle ta situace trvá, tím více se můj názor proměňuje.
Ne, já se s tím nebudu skrývat! Nikdy jsem to sice nechtěla, ale když už jsem začala ten boj, tak musím bojovat pořádně.
A tak "zvedám svůj prapor", stavím se bok po boku s dalšími odbojářkami
a i já
vyrážím do boje za osvětu a propagaci toho, co jsme udělaly!

Ptáte se, co to vlastně bylo tak strašného?

Skoro nic.
Porodila jsem svého druhého syna doma.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sedmi sedmi | Web | 29. prosince 2008 v 21:44 | Reagovat

tak to tě opravdu obdivuju a tiše závidím... taky jsem chtěla alespoň přirozený jemný porod, ale nebylo mi přáno...

2 sedmi sedmi | 29. prosince 2008 v 21:46 | Reagovat

a jak to vlastně bylo? (jestli to tady někde máš, tak se omlouvám, nenašla jsem)

3 deepwell deepwell | 30. prosince 2008 v 9:07 | Reagovat

SEDMI- tady to nemám. Ani nevím proč, nějak se mi to sem nehodí ;)

Ale jestli tě to zajímá tak jsem to popsala tady http://www.baby-cafe.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=110691 a popis porodu tady http://www.baby-cafe.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=110701

:)

J.

4 sedmi sedmi | 30. prosince 2008 v 10:35 | Reagovat

aha, tak ty články z BCčka mám pochopitelně dááávno přečtený :D jsou oba moc pěkně napsaný, ale já chodím na BC spíš do diskuzí, než deníků, takže tam moc nekomentuju ;)

5 deepwell deepwell | 30. prosince 2008 v 11:14 | Reagovat

SEDMI- mně to bylo divný, že bys je neznala ;) ;) protože vím, že na BC chodíš :)

J.

6 Andrea M. Andrea M. | E-mail | 16. ledna 2009 v 13:50 | Reagovat

Ahoj Jano, gratuluji k chlapečkovi! Mějte se hezky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama