Proč už se (asi) nechci stát milionářem.

30. června 2008 v 11:02 | jaty |  Hodně obydlený ostrov.
Otevřu obálku a v ní, jak jsem čekala, je složenka.
"Posílá nám někdo také něco jiného než složenky???" Povzdychnu si.
Pak ale můj zrak padne na částku na ní uvedenou. Nejdřív konstatuji, že to prostě není možné. Zkušenost mě ale hned nabádá o tom raději chvíli popřemýšlet. Tyhle dokumenty se pletou jen opravdu výjimečně.
Při delším zkoumání usoudím nakonec, že to bohužel asi možné je. Nic to ovšem nemění na faktu, že ten výdaj je naprosto nečekaný. Další minuty pak přemýšlím, jak moc je tento výdaj odložitelný...
Taková, řekla bych, docela běžná situace v životě běžného člověka.
Pořád tam stojím s tou složenkou, kterou bych nejraději zahodila do koše, v ruce a vybaví se mně jedna z dnešních zpráv, kterou jsem zahlédla snad ve všech médiích "Máme zase více dolarových milionářů!".

To by bylo! Žádné složenky, žádné přemýšlení! Slova jako hypotéka, leasing nebo úvěr by pro mě byla zcela bez konkrétního obsahu.
Každý den by mohl od rána až do večera být naplněn jen věcmi, který mi dávají smysl a baví mě. Všechny tyhle zbytečné starosti bych mohla přenechat jiným...
Nechávám se opájet tou představou, jak celé dny si můžu dělat jen to, co mě baví a co doopravdy chci. Jak mohu dopřát všem blízkým vše, nač pomyslí.
Jasně, nemohla bych se celý den jen bavit a povalovat. To by mě takový život brzo omrzel a ty zábavy znudily.
Já to mám promyšlené. Já bych samozřejmě také pracovala, aby po mně něco "zůstalo" a můj život měl nějaký smysl.
Jojo, mám to krásně promyšlené, vlastně bych žila jako teď, ale nemusela bych řešit tyhle složenkové trable a podobné věci.
Teď už jen vymyslet, jak se stát tím milionářem! Opět povzdechnu, tentokrát trochu sarkasticky.
"Než to vymyslím, tak s tebou něco provedeme." Obracím se raději na složenku jako kdyby potřebovala utěšovat.
Cestou ale pořád zasněně rozebírám ten milionářský život.
"Zaletím si, kam chci, samozřejmě soukromým letadlem, jím, co chci a kdy chci, vidím moře, písek, nikde ani živáčka..." Úplně se do té představy dostávám.
"Je vůbec něco, co takový milionář nemůže zažít? Já se tu těším na takové banality a raduji se z prkotin." Jen to dořeknu, hned mě napadne, že to vlastně byla zároveň odpověď na mou otázku "Co milionář nikdy nezažije?".
Právě tohle! Tu radost z prkotin a těšení se na banality.
"No a?" Snažím se nejdřív sama před sebou tu milionářskou idylu hájit.
"Tak se nebudu muset těšit na to, až jednou dáme dohromady chalupu a budeme si tam jezdit užívat, ale klidně to vyměním za těšení se třeba na safari v Keni, nebo to není totéž?" Pokračuji v obhajobě.
Najednou se mně ale vybaví jeden pocit z velmi nedávné doby. Pocit, který nastal po složení posledního balíku podlahy přivezené až na podruhé z Německa (protože tam jí měli levnější a v našem rozpočtu napjatém jak špagát tohle byla jediná varianta).
Takový nepopsatelný pocit dokonalé spokojenosti. Po mnoha zcela beznadějně vypadajících chvílích - v dešti na parkovišti nad balíky s podlahou, která se na první pohled nemohla žádným způsobem vejít do našeho auta, ta podlaha najednou ležela a to, co jsme v tu chvíli cítili, se zaručeně nedá za žádné peníze koupit.
Já vím není to žádná převratná myšlenka, ale já bych opravdu tenhle pocit za žádné peníze nevyměnila.
I když nestarat se o ty složenky by také nebylo k zahození ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama