Chtěl jsem tě jen pobavit

12. června 2008 v 11:05 | jaty |  Složitosti složité
Většinou dny plynou, věci se dějí tak nějak přirozeně a já o záludnostech výchovy dětí a rodičovství moc nepřemýšlím. Podle mého názoru na tom také není nic k přemýšlení a plánování, výchova mně přijde jako věc intuice a přirozenosti.
Někdy mě to ale chytne, většinou je to po čtení různých "moudrých" knih nebo při sledování nějaké diskuze na netu.
Třeba dneska...
Dítě v sobotu odjíždí s babičkou k moři, na týden... Poprvé v životě mi odjíždí na tak dlouho a tak daleko. Neskutečně se těší. A já?
Já jsem se také těšila, když to bylo ještě v hodně vzdálené budoucnosti. Teď trpím smíšenými pocity.
Aby toho nebylo málo, tak den před jeho odjezdem k moři mají ve školce plánovaný celodenní výlet na Točník, také poprvé v jeho životě.
Dítě se také neskutečně těší.
Já začínám řešit:"Posílám moje malé děťátko na týden "samotné" k moři a ještě den před odjezdem ho vyhodím na celý den bez maminky na výlet!" Není jiné vysvětlení než, že jsem špatná matka.
Pozoruji ho, snídá, zaregistruje můj upřený pohled a usměje se na mě.
"Miláčku, zítra bys měl jet se školkou na Točník, nechceš raději zůstat celý den s maminkou doma?"

Už když tu otázku vyslovím uvědomuji si její absurditu i to, jaká bude odpověď.
To asi nebude pro dítě složitá volba, buď zůstat celý den s těhotnou matkou, nebo jet s holčičkami ze školky autobusem na výlet... Dalo by se to přirovnat k výběru mezi talířem s biopohankovým rizotem s brokolicí a mísou kindervajíček promíchaných s gumovými dinosaury. Nápadná disproporce výhodnosti obou možností zarazila i dítě. Očekává nějaký chyták, matka mu obvykle nepokládá otázky, kdy je odpověď tak jasná.
Dívá se na mě zkoumavě a chvíli váhá, jak mi šetrně sdělit, že pohanku určitě ne.
"Já bych chtěl na výlet...na Točník."
Teď se na něj dívám zase já. Uvnitř ve mně se to mydlí. Je mně líto, že už je tak veliký, že dává přednost kamarádkám před maminkou, zároveň jsem ráda, že je takový samostatný a není na mamince stoprocentně závislý.
Snažím se smířit s tím, že nemůžu mít všechno.
Nakonec ale zvítězí má těhotenská sebestřednost a jistým dětinským vzdorem trochu uraženě odcházím. Když se vracím, dítě sedí a usmívá se jak měsíček na hnoji. Hned zjistím proč, je celý pomalovaný modrou fixou. Je pomalovaný i na místech, kde není snad ani fyzicky možné, aby to sám zvládl.
Nejdřív žasnu, pak se začnu rozčilovat, pak mě to ale paradoxně potěší, že asi ještě není tak veliký, když je schopen udělat takovou kravinu.
"Proboha, proč jsi to udělal?" Vysoukám ze sebe nakonec podrážděně.
Dítě se usmívá už opatrněji, protože moje reakce asi nebyla ta jakou očekával.
"Maminko, já jsem viděl, že jsi smutná, že pojedu na výlet, tak jsem tě chtěl POBAVIT!" Opatrný ale už větší úsměv.
Ve spěchu hledám vlhčené ubrousky a pokouším se šmudlat fixu.
"Víš, že ta fixa nepůjde umýt a ty takhle budeš muset jít do školky?" Nedokážu zakrýt škodolibost v hlase.
"Já myslel, že když vezmu mýdlo, tak to půjde.." V hlase se mu objeví obava.
Je mi jasné, že ho to mrzí. Chtěl mě pobavit, nevyšlo to a ještě půjde do školky pomalovaný fixou. Začíná mi ho být líto, proto drhnu ubrouskem fixu ještě intenzivněji.
"Neboj, to smyjeme!"
Kupodivu osud je nám nakloněn a fixa docela dobře pouští.
Prohlížím si ho nikde už žádné šmouhy nevidím, jsem spokojená. Dítě se tváří trošku rozpačitě.
"Maminko?"
"Ano, už je to dobré jdi se podívat do zrcadla."
Dítě beze slova sundá ponožky a ukáže mně chodidla. Obě jsou vyvedená v téže modré barvě, každý prst má na sobě dvě kolečka, zbytek chodidla je pečlivě vybarven. Já zírám, vypadá jak nějaký brouček. Prohlížím si jeho nohy a najednou mně to přijde strašně k smíchu. Směji se a dítě se přidává.
"Tak jsem tě přeci pobavil viď?"
"Pobavil." Přiznám a zároveň s úlevou cítím, jak ze mě spadly všechny mé výchovné obavy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tkanička Tkanička | E-mail | 12. června 2008 v 14:31 | Reagovat

To je úžasné, Eda je teda hlavička :).

Nevychovávají někdy ty děti nás? Mě to alespoň tak připadá.

Tkanička

2 Já | Web | 12. června 2008 v 16:57 | Reagovat

Taky mám ten pocit ;) že spíš se měním já než on ;)

J.

3 Andrea M. Andrea M. | E-mail | 13. června 2008 v 11:27 | Reagovat

Ahoj Jano, to je moc hezký ;-) Andrea

4 beeuska beeuska | 15. června 2008 v 14:31 | Reagovat

Jani, krása! Moc dojemné:)

5 Katka Katka | E-mail | 20. června 2008 v 0:15 | Reagovat

Nejdrive jsem hltala Vas clanek o Montessori na B-C a ted misto spani procitam Vase postrehy a zazitky, asi si Vas zaradim k oblibenym autorum, tedy urcite, uz dlouho jsem necetla neco tak vtipneho a dojemneho zaroven! Moc se mi to libi, uz se tesim na pokracovani ...

6 Já | Web | 20. června 2008 v 9:47 | Reagovat

KATKO- moc děkuji, že se vám to líbí. To se to hned jinak píše  :)

J.

7 Já | Web | 20. června 2008 v 9:49 | Reagovat

Teď vidím jak jsem neuznalá :)

Moc děkuji samozřejmě všem! :)

J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama