Nepatřičně.

9. dubna 2008 v 10:19 | jaty |  Co mi v hlavě vrtá.



Dnes v noci jsem opět nemohla spát. Myšlenky se mně v hlavě rojily, bzučely, bylo jich víc a víc. Až se vyrojila jedna velmi silná vzpomínka. Už dlouho jsem si na to nevzpomněla.

Na to jedno ráno, kdy přijdu ke kleci s rýžovníkem, v jedné ruce držím semínka a ve druhé konývku s čerstvou vodou, jako vždy mu to chci dát a najednou si uvědomím, že není komu.
Rýžovník ležel s nožičkami nahoře na dně klece. A já tam stojím dívám se na rýžovníka, na semínka, na konývku...
A cítím se tak nějak nepatřičně.
A možná taky i provinile.
Proč provinile?
To musím začít od začátku.

Kdysi dávno jsme se přestěhovali do svého prvního společného bydlení. Byla to veliká sláva a strašně jsme se těšili, tak moc, že jsme tam dokonce bydleli ještě před kolaudací a bez elektřiny první dny.
Peněz jsme mnoho neměli, nebo spíše jsme neměli skoro žádné, ale pocit svobody a štěstí tyhle drobnosti zcela zastřel.
A tak jsme si bydleli v prázdném bytě bez nábytku, později s pár kousky starého nábytku, který nám někdo daroval.
Jedním z těch kousků byla stará skřínka, kterou jsem vylepšila Balakrylem do krásné zářivě modré barvy. Jednou se na tu skřínku tak dívám a napadlo mě, že by bylo fajn si do naší domácnosti pořídit nějakého mazlíčka.
Částečným důvodem tedy bylo asi i to si dokázat, že teď ve "svém" si můžu dělat co chci.
Naštěstí jsem díky své sestře v životě již měla možnost se blíže seznámit s chovem různého domácího zvířectva, a tak moje volba padla na ptáka. Nejraději kanára.
I vyrazili jsme do Zverexu pro kanára, ale pan prodavač byl zřejmě zarputilý chovatel rýžovníků a odpůrce kanárů, takže ze Zverexu jsme odcházeli místo kanára s rýžovníkem.
Rýžovník se tehdy pro něj zcela nedobrovolně stal součástí našeho štěstí. A nikdy jsem si nemohla stěžovat.
Skákal si v kleci na jasně modré skřínce sem a tam, nikdy si nestěžoval, že je celé dny sám a na uvítanou nám zpíval "tutudutů tutudutů".
Byl svědkem našich prvních hádek a kolizí, zrovna tak jako okamžiků usmiřování a naprostého štěstí. Nic nechtěl, na nic si nestěžoval.
Jenže nám začalo připadat naše štěstí v našem prvním bytě malé a zatoužili nevděčně po štěstí větším a přestěhovali se.
Ještě při stěhování jsem líčila rýžovníkovi jaká to bude krása, bude mít svou klec ve velkém nábytkem zařízeném pokoji s výhledem, uprostřed spousty zeleně... Asi mi věřil.
Přestěhovali jsme se vedle mé sestry chovatelky všeho možného domácího zvířectva.
V té době majitelky kocoura. Kocour je samostatné ušlechtilé zvíře, bohužel narozdíl od nás lidí nerozlišoval naše příbytky jako dva, ale chápal je jako jeden společný prostor. A tak když jsem ho už poněkolikáté nachytala jak se pokouší mlsnou prackou prostrčenou skrz mříže chytit rýžovníka, došla jsem k jasnému a jedinému rozhodnutí.
Promiň rýžovníku, ale v obavě o tvůj život, se musíš přestěhovat z toho velikého pokoje s nábytkem do pokojíku mnohem menšího a tam být celý den zavřený sám. Abych mu to vynahradila postavila jsem jeho klec na okenní parapet s výhledem do lesa.

Konec znáte.
Jenže dneska v noci, když jsem nemohla spát mně v hlavě bleskla ještě jedna představa, možná horší než ta, že rýžovník umřel žalem ze samoty.
Byla to představa kocoura stojící za sklem okna a šklebící ho se na rýžovníka ze vzdálenosti asi 15 cm.
Možná, že neumřel žalem, ale hrůzou.
Na to už asi nepřijdu.
Mohla bych se zeptat kocoura.
"Matýsku, pamatuješ, tady za oknem býval rýžovník?"
"Myslíš, že si pamatuji každého ptáka v mém životě, mňau." Olizuje se.
"Ale sranda to byla." Nevím, jestli koucour umí mrkat, ale teď by to byl určitě udělal.


Památce jednoho rýžovníka, co nedostal ani jméno...

Popis: Rýžovník je odolný, čilý pěvec, veliký zhruba 13 cm, šedivě zbarvený. Na černé hlavě jsou nápadné velké bílé skvrny a načervenalý zobák. Břicho je barvy bělavé. První barevnou mutaci vyšlechtili před několika staletími v Japonsku a v Číně. Ptáci byli celí bílí, oči a zobák červené. Rýžovníci mají ve snůšce 4 - 8 vajíček. Za 14 dní se líhnou mladí, které rodiče krmí 4 týdny v hnízdě a po výletu asi 14 dní dokrmují. Mládí mají černý zobák a světlou žlutošedou barvu.
Podmínky chovu: Pro pár stačí klec střední velikosti obdélníkového tvaru vybavená krmítky, napaječkou a hnízdní budkou rozměru 15x15x18 cm. Do prostoru instalujte větve rozdílných průměrů. Stlací materiál na hnízdečko může být seno, lýko, kokosová vlákna, stébla travin, sláma a další.
Rýžovníci nejsou příliš kontaktní, ale za to jsou stále upravení, až elegantní a je radost je pozorovat.
Potrava: Různé druhy prosa, lesknice, loupaný oves, obšas naklíčené semena, ptačinec žabinec a další zelené krmení. V době hnízdění je nutná vaječná míchanice, naklíčené semena, larvy potemníka a mravenčí kukly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M M | Web | 9. dubna 2008 v 11:49 | Reagovat

Chudák ptáček.

Ten se přeci měl dožít mnoha roků.

Umřel žalem ze samoty nebo úžehem ze slunce za oknem.

2 Já | Web | 9. dubna 2008 v 14:28 | Reagovat

Tak úžeh je jediné co mohu zcela vyloučit, na slunci se rozhodně neoctnul nikdy.

Abych byla upřímná, tak ono to možná ani nebylo tak dramatické, jak se mi v noci zdálo.

Vlastně ono i s tou samotou je to sporné, protože býval doma sám i předtím, a co se týká "zábavy" tak pozice na okně s výhledem byla pro něj mnohem lepší než měl předtím.

Spíš mě fakt až teď po letech napadlo, jestli se ten kocour na něj nechodil skrz sklo  koukat....

Ale bylo mu taky už 8 let, což je u tohot druhu celkem pokročilý věk...

No ale to už se nedovím :(

3 sedmi sedmi | 10. dubna 2008 v 10:00 | Reagovat

možná to chtělo koupit mu parťáka na pokec a zábavu :)

4 já | 10. dubna 2008 v 10:08 | Reagovat

No, to jsem se dozvěděla až včera (a nevím, co je na tom pravdy, pan chovatel tvrdil, že rýžovník může být i sám, že je k tomu vhodný druh), že prý by rýžovníci neměli být sami...

Rýžovníku jestli mě slyšíš, tak to jsem fakt nevěděla, já dala na radu odborníka :)

J.

5 Ro Ro | 13. dubna 2008 v 0:57 | Reagovat

Jejda, to je tak smutné až truchlivé. A já si vzpomněla na morčáka Marušku, který zemřel půl roku po narození Joko, ale v rámci tehdejšího shonu jsme to ani nezaregistrovali a našli ho až druhý (nebo možná i třetí) den, dodnes z toho mám výčitky, jak se toto mohlo přihodit, jak to, že si nikdo nevšiml absence pohvizdování o čerstvé jablíčko. A to byl členem rodiny krásných a spokojených osm let - a ani já ani syn jsme si nevšimli, že je mu už ouvej nebo že mu vůbec něco je. Stařičkej byl, ale stále tak hodňounkej... :-(

ps - Jeden se spletl a poslal omylem špatně komentář, smažeš? ať tu nevisím za trubku?

6 Já | Web | 13. dubna 2008 v 15:02 | Reagovat

RO- tak já ho pohledám ;)

Maruška je taky teda smutná story :(

Ale přesně chápu vaše pocity - provinilost  za nedostatečný zájem :(

J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama