Výlet do New Yorku VI.díl

6. března 2008 v 10:21 | jaty |  S kufrem...
Den V. Pátek
V minulém díle jsem smutně končila nad velkou dírou, která zbyla po spadlých Dvojčatech.
Ale ještě předtím, než jsme tam tak oněměle zůstali stát, jsme procházeli okolo Brooklynského mostu a to nás inspirovalo k programu na další den.
Dnes tedy bude výlet do Brooklynu a možná ještě něco dalšího ;)

Začnu trochu nesouvisle. Mám ráda Woodyho Allena, čím jsem starší tím více, a tak na rozdíl od jiných turistických míst, Brooklyn chci trochu prozkoumat. Chci fotit a těším se.

Původně jsme si chtěli užít první společné ráno v klidu, protože O. dnes konečně nemá práci, ale hned po probuzení nám začalo docházet, že to nebude jen tak.
Za prvé se tu znovu objevil problém se snídaní - nebylo co. A za druhé jsme měli přeci v plánu jít běhat do Central Parku a čas, kdy to provést, se povážlivě zkrátil a navíc i teplota a vlhkost vzduchu začíná den po dni varovně stoupat.
Nakonec padne rozhodnutí běžet raději už dnes, a vzhledem k dnešním dalším plánům, a zároveň naštěstí pro nás, O. ustoupil ze své utopistické vize cestovat newyorským metrem v trenýrkách a tílku z New Jersey do Central Parku.
Je možné, že jsem ale tímto rozhodnutím přišla o napínavou a vtipnou zápletku "jak nás v NY zatkli" ale asi toho ani nelituji ;), a tak zcela nevtipně jsme vyběhli po molu mezi těmi supernovými domy a kancelářemi směrem do zálivu.
Už po pár minutách běhu zjišťuji, že moje středoevropské tělo není na takovou vlhkost vzduchu zvyklé a mám intenzivní pocit, že se dusím…. Snažím se navíc dělat jakoby nic před každým okolojdoucím, čímž se ale můj kyslíkový deficit nadále prohlubuje…

Po chvíli je mi až na omdlení, ale moje namyšlenost na moji trénovanost mi nedovoluje zastavit J Představuji si, jaké by to bylo krásné sedět ve stínu stromů a pít ledové nápoje... Samozřejmě nemám s sebou jakoukoliv tekutinu a ani drobný peníz za kterou bych si mohla cokoliv koupit (kdyby teda bylo kde, protože tato část města se nevyznačuje zrovna pohostinností, je to spíše "business centrum").
Ale život bývá většinou vcelku spravedlivý, a tak za chvíli už vbíháme do zálivu a já uvidím Sochu Svobody a rázem ze mě spadne omdlívací pocit a je se těším z pocitu, no musím to klišé napsat ;), naprosté svobody….myslím na to že to, co by mě před 20lety ani nenapadlo, že by mohlo být někdy reálné, je najednou docela běžné - prostě si jen tak "běžím" podél amerického pobřeží a koukám na Sochu Svobody….vcelku standardní situace, život je prostě zajímavý.
A zřejmě to dostalo i O., protože zpomaluje a čeká na mě (normálně nevídané ;) ).
Mlčky se shodneme, že je čas se vrátit a aniž bychom se jakkoliv domluvili, oba najednou otáčíme a běžíme zpátky.
Doběhneme a okamžitě dostáváme strašlivý hlad, ale bohužel žádný hodný skřítek s nákupem k TK domů nedorazil, takže musíme překonat nejhorší pocit hladu čajem a kafem a vyrazit nalačno na dnešní výlet.
První dnešní cíl je jasný - jakákoliv kavárna, restaurace, či dokonce i fastfood ;)
Za malou chvíli užjedeme opět "Pathem" k té smutné jámě. Zrovna se tam koná požárnické cvičení.
Ale já nemám již dostatek energie se tomu víc věnovat a raději nekompromisně mířím směr nejbližší bistro, kde si během několika málo minut užívám naprosto geniálního kuřecího sendviče a s přibývajícími sousty v žaludku i mapy Brooklynu, kterou jsem postupně schopna studovat.
Samozřejmě do Brooklynu chceme stylově dorazit přes Brooklynský most pěšky.
No zní to docela jednoduše - půjdeme k mostu a přes něj přejdeme na druhou stranu….směr je jasný, briskně se zorientuji v ulicích a již jsme na cestě k mostu, míjíme Wall street
a za chvíli již vidíme most před sebou po levé straně.
Ale tady narážíme na úskalí - já mám ženský mozek, který jede dle ženské logiky a O. nemá naprosto žádný orientační smysl.
Takže já mířím k mostu, který vidím a O. jde jako vždy za mnou, neboť mi logicky (vzhledem k absenci orientačního smyslu) naprosto důvěřuje.
Po několika minutách skutečně dorazíme k mostu, ten nešel minout ;), ale….
Most se jaksi nad námi klene ve výšce zhruba 30m…….
A tak se musíme vrhnout podél pilířů Brooklynského mostu zpět do vnitř Manhattanu.
S přibývajícími metry a kilometry nám nápad na Brooklynský výlet začíná připadat čím dál tím méně a méně atraktivní ;)
Po asi 1km navrhuji nalézt nejbližší metro a dopravit se na druhou stranu potupným leč účinným a moderním způsobem.
O. ale odmítá a touží stále po procházce přes Brooklynský most….
Miluji O. …
Naštěstí po pár minutách již zahlédnu konec mostu, a tak dávám Brooklynu ještě jednu šanci a vstupujeme na most.
Fouká sice vítr, ale je dusno k zalknutí, svítí slunce a není se kde schovat (já vůbec nemůžu na sluníčko, takže přesně okamžik, kdy bývám hysterická).
Přesto pokračujeme dál směrem k Brooklynu.
Po chvíli zapomenu na veškerá příkoří tohoto světa a zcela se poddám neskutečným pohledům na Manhattan, na most, na Sochu Svobody….

Cesta přes most netrvá dlouho a již za chvíli jsme na druhé straně.
Tam jsem se rozhodla, že dále půjdeme po doporučené trase z průvodce, což miluji, ten pocit si "odškrtávat" z položek na seznamu viděných věcích ;) (jen pro vysvětlení do svých asi 13 let jsem si přála být učitelkou).
O. to samozřejmě nenávidí, navrhuje ihned vyrazit směr jakési café "něco", prý velmi známý podnik, že ho chce vidět. Já oponuji a asertivně trvám na postupu dle průvodce, hádáme se, a aby se nám lépe hádalo, usedáme v blízkém parku na lavičku.
A najednou nás přepadne oba dva najednou intenzivní dejavu.
Jasně tohle jsme už určitě jednou zažili!!!!
Sedět na lavičce v parku kolem vlhkost, že jí lze snad i vidět…
A asi skutečně ano!
Ihned si vybavíme, jak jsme takhle seděli na lavičce uprostřed Sydney, když jsme tam před pár lety byli na svatbě O. sestřenice, a jak jsme se (jak jinak) také tam hádali o směru a cíli naší cesty…
Životní situace se prostě opakují.
To poznání nás trochu dojalo a změkčilo. A tak jsme seděli na lavičce a oba najednou nás napadlo volat domů.
Teda domů… přímo domů ne, věděli jsme, že Eda s hlídačkou t.č. tráví čas u O. rodičů na chalupě…ale přesto jsme zavolali do Čech.
Hlídačce pro jistotu ;)
Doma bylo již pozdní odpoledne.
Asi jsme nebyli připraveni na konfrontaci české a rodičovské reality s dovolenkovým výletem do Brooklynu, takže "drsná" slova hlídačky o naprosto nevhodném až hrubém chování O. otce k ní nás drsně a smutně vrátily do reality všedních dnů…
Po ukončení toho spíše neveselého rozhovoru jsem jen rezignovaně souhlasila s návštěvou onoho café "něco" (později doplňuji: River Café). Navíc jsem ho našla mezitím i v tom průvodci, takže jsem si ho mohla i odškrtnout.
Měla jsem pocit, že má dovolená skončila…
Ale to už jsme byli opět na cestě (procházka po trase z průvodce, já si chrochtám blahem, O. úmyslně trvá na cestě aspoň boční ulicí.
Opět faktická vsuvka:
Brooklyn Heights bylo první předměstí NY. Tato čtvrť je prodchnuta atmosférou 19.století se špetkou kultury středního východu. (průvodce New York z řady DK)
Cestou k River Café míjíme starou požární stanici v Old Futon street, kde zmožena tou strašnou vlhkostí se dožaduji nákupu zmrzliny, takže další přestávka.
Se zmrzkou se pak jdeme podívat na to proklaté River Café, což je zcela nenápadný podnik nad řekou s výhledem na Manhattan. S ohledem na parkující vozy před Café odhaduji, že je to podnik zcela mimo naše možnosti, zejména pak finanční, ale koneckonců i mimo naše zájmy a přesvědčení.
Pak pokračujeme nahoru příkrými uličkami, kde skutečně na vás dýchá ta propagovaná atmosféra 19.stol.
Žilo zde také mnoho slavných osobností. Například ve Willow street č.70 napsal Truman Capote slavnou Snídani u Tiffanyho a Chladnokrevně, zatímco v čísle 155 psával Arthur Miller.
Chtěla jsem vyfotit i nejstarší dům v Brooklyn Heights, ale přiznám se tu otevřeně, nenašli jsme ho...
Pár fotek včetně "druhého" nejstaršího domu.
Pokračujeme dál směrem k té spíše středněvýchodní čtvrti podél Atlantic a Pacific Avenues.
Cestou opět kavárna, tuším jménem Theresa rovněž nějaký v průvodcích "profláknutý" podnik a zde se opět občerstvujeme. Nevím, možná ten běh ráno nás tak vyčerpal, spolu s tím vedrem a vlhkostí.
Pak už nás ale pohltí zase úplně jiný svět. Kolem nás je rušno ale zase jiným způsobem. Trošku mně to připomíná dovolenou v Egyptě. Ve snaze po ještě větším středněvýchodním zážitku táhnu O. směrem z hlavní ulice do postranních uliček.
A tady nastává nejdřív trochu zklamání, není to tu více jako v Egyptě ale spíše méně než v Egyptě. Jestli mně to něco připomíná tak pobyt na dvorku za garážemi u dědečka mého bratrance v Praze v Podolí. Ospalé dvorky a garáže...
Ale z jednoho dvorku slyším hudbu a ejhle super bar se zahrádkou v jakoby mexickém stylu.
Domluvy nebylo třeba, oba dva najednou jako bychom to měli secvičené, dáváme vlevo v bok a míříme k prvnímu volnému stolu.
A jak tam ten čas příjemně plynul...
Ani jsem si to neuvědomili a byl ale nejvyšší čas vyrazit zpět na Manhattan. Měli jsme v plánu dnes večeřet v "Malajsii", a pak vyrazit do jazzového klubu.
Posilněna pivem Corrona, jsem kráčela ulicemi té arabské čtvrti a neodolala jsem vytáhnout foťák a nenápadně s foťákem u boku fotit lidi, aby o mně nevěděli. Rázem jsem se začala cítit jako "investigativní novinářka v drsném Afganistanu" nebo tak něco. Tvářila jsem se zkušeně a nezúčastněně.
Pocit investigativní novinařiny v Afganistanu mě přešel okamžitě, jakmile jsem na svém rameni ucítila cizí ruku, která byla vzápětí vystřídaná celým tělem zcela nearabsky, kavkazsky vyhlížejícího a něčím totálně sjetého mladíka, který svou fyzickou přítomnost na mém těle doplnil otázkou, jestli bych si nechtěla fotit jeho…všechno jeho…
O pár sekund později již byl foťák investigativní novinářky pečlivě uzavřen ve svém novém futrále a visel na krku O. před kterým asi tak 20m uháněla jeho žena bývalá "investigativní novinářka" , která si sama k sobě něco brumlala o tom, že tohle je stejně ale pitomá čtvrť a u toho netrpělivě vyhlížela nejbližší metro.
Foceno zcela neinvestigativním novinářem O. ;)
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama