Výlet do New Yorku V.díl

6. března 2008 v 10:10 | jaty |  S kufrem...
Den IV. Čtvrtek
O. má dnes práci od brzkého rána, a protože zrovna tak jako dědovi Lebedovi mně také "ranní vstávání nedělá dobře", probouzím se již v tichém osamělém bytě ;)
Mám ráda ticho dočasně opuštěných, zvláště pak cizích, bytů. Všechno je takové vyzývavě tajemné, prohlížím si knihy, fotky na zdi, odolávám pokušení se podívat do šuplíků, co tam bude zajímavého ;)
I přesto, že mám pocit, že úplně slyším, jak ty věci uvnitř volají: "Pojď, otevři nám, osvoboď nás, podívej se, jaké jsme krásné a zajímavé". Vydržím to, odolám tomu pokušení průzkumnice a chovám se jako hodná a slušná návštěva.
Celá situace mě ale uvrhá do zvláštního klidu a pohody. Dokonce i zapomenu na chronický problém s jídlem, který jinak tady ráno vždy řeším, a bezmyšlenkovitě ve společnosti švábí rodinky schroupám toast ze starého chleba s marmeládou.
Na rozdíl od situace, kdy jsem stála ve vichru a dešti před zamčenou brankou, jsem teď sama strašně ráda a ani se mně nikam nechce.
Přepadá mě absurdně fatalistický pocit, že dnes plánovaná MOMA stejně nevyjde, protože je asi začarovaná a každý plán na návštěvu se zhatí v prvopočátku.
Vzhledem k nenadálému problému s nefunkční nabíječkou O. mobilu, naše obvyklá operativní dohoda s O. telefonem není možná, takže dnes je sraz napevno a byl včera pozdě večer stanoven na 13oo v budově O. v kanceláře a jako tradičně před květinářstvím. To mě uspokojuje, protože to už UMÍM a nemusím, přemýšlet o tom, jak tam pojedu, a hledat v mapě apod.
I když...

Jsem s O. již skoro dvě desítky let, a tak mi je naprosto jasné, že tohle taky nebude "jen tak", znám ho, jak dokáže zazmatkovat, ale nepřipadá mi v tuto poklidnou chvíli vůbec důležité se tím jakkoliv zabývat.
Znovu usedám před knihovnu, tentokrát vytahuji katalog z výstavy Evropského modernismu, která byla vloni ve Washingtonu, a na které TK byl (to bylo totiž jediné u čeho jsem měla pocit, že i sama v cizím bytě si můžu bez dovolení půjčit).
Nádhera!
Po asi hodině prohlížení s pocitem znovu vybuzené národní hrdosti (tolik českých autorů- designérů, architektů, grafiků, malířů...) znovu sahám po manuálu k novému foťáku, abych zjistila další detaily používání.
Ani nevím jak, ale najednou zjistím, že je čas odcházet, narychlo se sprchuji, maluji, oblékám, odcházím na Path a jedu vlakem na Manhattan.
Cestou vlakem si uvědomuji, že jen jet a dívat se na lidi okolo je zážitek, který by mě jen tak neomrzel. "Antropologické muzeum" řekl docela vtipně a trefně o téhle situaci TK, když jsme jeli minule metrem společně. A opravdu zjišťuji, že skutečně v celém vagoně nejsou dva lidi stejného etnika a národnosti. Každý je úplně jiný než ten druhý. Jsem tím úplně fascinována a jen doufám, že nečumím na ty lidi moc blbě a že jsem zcela nenápadná!
Samotnou kapitolou jsou pak černoši a hlavně černošky, které snad od novorozeněte mají na svých hlavách a nehtech úplně neuvěřitelný věci, každá naprosto originální se spoustou drobných detailů, které si ani nestihnu všechny prohlédnout. (Stále doufám, že vše se děje strašně nenápadně)
Postupně dojdu k závěru, že i kdyby bylo 50st C já si nemohu vzít otevřené boty, protože nemít nalakované (ale navíc jak, se vzory, složitě) nehty na nohou je trapas srovnatelný s tím jet pyžamu nebo tak něco.
Jenže já si nemůžu nalakovat nehty na nohou, protože kromě maličkosti, že něco jako lak na nehty nevlastním, což by šlo samozřejmě napravit, tak si lakovat nehty neumím a hlavně já vlastně ani snad na nohou žádné nehty nemám& a tohle není nadsázka ale fakt. Já bych opravdu neměla CO lakovat.
V zamyšlení nad problémem nepřítomných nehtů vystupuji opět v Greenwich Village, a pak pomalým krokem, kdy vychutnávám každý pach, pohled, poryv větru jdu směrem ke kancelář O. firmy.
Je 13oo stojím opět před květinářstvím v té bývalé továrně na sušenky. Tentokrát si už mazácky nic nedělám z pohledů agentů CIA nebo agentů FBI. Sebejistě stojím a čekám... a čekám... a čekám...
Po půlhodině, kdy mně to přijde dost dlouho i na O., přemýšlím, co budu dělat jestli O., nedorazí.
Přemýšlím, že do firmy mě zrovna v TÉHLE budově, kde sídlí "firmy", co tu sídlí, určitě nepustí, navíc vůbec netuším, jestli tam O. zrovna je a vzhledem k tomu, že tam nepracuje. Možná bych mohla chtít TK, ale zase nevím, jestli by s tím neměl problém, že jsem ho tam sháněla. Dále uvažuji, jestli by O. napadlo volat mně z pevné linky na můj mobil, jestli není jeho telefon tak vybitý, že z něj nedostane ani moje číslo, nebo třeba jestli moje číslo zná zpaměti, nebo co bude.
Jdu se proto raději porozhlédnout po pasáži, kde vlastně mají vchod do té firmy, ale ani po třech okruzích pasáží ho nenacházím. Přepadá mě, zřejmě pod vlivem těch všudypřítomných agentů FBI a CIA, divný paranoidní pocit, že třeba tady ani žádná taková firma není, a bůhví kam O. každý den mizí...
Těmito "příjemnými" myšlenkami si pak krátím čas.
Po chvíli toho nechám, stejně to teď nevyřeším a raději začnu přemítat o tom, co bych si dala k obědu (zvláště po tak neuspokojivé snídani) hlavně vidím, že v průchodu skoro naproti ke květinářství je jedna z mnoha "bistrorestaurací" a u téhle konkrétně stojí fronta až ven, to mě hodně zaujalo, že to jdu prozkoumat, co se tam děje a zjišťuji, že tam prodávají strááášně voňavé polévky. Je rozhodnuto! Až (nebo jestli) dorazí O. jdeme na polévku!
Člověk míní, TK mění... a už ho vidím jak přichází spolu O. pasáží a je mi jasné, že moje plány na polévku padají, protože TK vzhledem ke své tělesné konstituci bude chtít jistě k obědu něco významnějšího.
A nespletla jsem se, první co TK říká, že nám ukáže jeden zajímavý podnik, který je v současné Americe hodně "in".
Vcházíme do na první pohled bistra s obsluhou, jak vystřiženého z filmů, např. v jedné slavné scéně z Takových normálních zabijáků nebo Pulp fiction. Design 50. a 60. let, úplně vidím, jak tu podávají hamburgery, hranolky a "milkshaky".
Sedáme na polstrované koženkové židle, ale kupodivu nepřichází obsluha v krátkých šatech a krajkové zástěře, jak by bylo v souladu s tím, jak to tam vypadá, ale přichází kluk s piercingem v černém tričku a kalhotách.
Další překvapení nastalo, když mi TK řekl, že celé typicky americké bistro z 50.tých let patří do řetězce fastfoodových restaurací typu Mac Donald´s, tzn., že všude mají stejný design, vaří stejné jídlo... Prostě, je to jen iluze!
Nicméně jídlo bylo perfektní, nakonec jsem měla i tu polévku rajčatovou, k tomu sýrové toasty, salát Coleslaw a velikou nakládanou okurku... a neměla jsem opravdu důvod ke stížnostem ;)
Dokonce i espreso na závěr bylo výborné, velká výhoda NY oproti zbytku Ameriky - lze tu totiž dostat i normální kávu a člověk tedy není nucen pít místo kafe řídkou a divně hnědou vodu, která, alespoň dle mého názoru, nemá s kávou nic společného a nevyhradí vám to ani ten fakt, že je tato hnědá voda neustále obsluhou dolévána.
Na tomto místě bych ráda zmínila ještě o jednom rozdílu mezi Amerikou a Evropou, a bohužel zvláště pak Českou republikou, možná budu vypadat ujetě, co všechno mě nezajímá, ale ten rozdíl je čistota záchodů. V žádné české i dobré, či dokonce luxusní restauraci (s výjimkou těch opravdu nejluxusnějších, kam zase člověk často nepřijde, že ano) nemají ani z poloviny tak čisto jako v tom nejzapadlejším bistru v NY! Záchod je často jen jeden na celý lokál pro dámy i pány zároveň, a často je starší než 30 let, ale vždy superčistý, vonící a naprosto fungující, včetně klíče ve dveřích, plného zásobníku mýdla, ručníků...
Nevím čím to je... ale rozhodně je to smutné a pro nás hodně nelichotivé poznání L
Při té dobré kávě a s plným žaludkem jsme už začali plánovat večeři... jídlo je skutečně náš největší koníček.
Po dnech strávených asijskou kuchyní různého druhu jsme na dnešek naplánovali gastronomický návrat na starý kontinent a rozhodli se pro kuchyni italskou. Kam jinam jít v NY na italské jídlo než do Little Italy (já vím, že pro znalce je tohle úsměvný nesmysl ;) protože už to není "ta" Malá Itálie jako dříve, ale přesto).
Byl tedy dohodnut zcela "konkrétní" sraz - někdy kolem 19oo někde na Mulberry Street, což je asi centrální ulice v Little Italy. Komfort klouzavého srazu jsme si mohli dovolit, protože O. se podařilo v kanceláři najít člověka, který vlastní stejný typ telefonu jako on a který zároveň měl s sebou v kanceláři nabíječku. O. telefon je proto zase na chvíli funkční.
TK se pak vrátil do práce a my teď už ale opravdu vyrážíme směrem k MOMě a já se začínám zase úplně neopatrně těšit.
Kupodivu se alespoň pro dnes Murphyho zákony nepotvrdily a my jsme do MOMY dorazili, měli otevřeno!
Najednou jsem zase stála na té zahradě jako kdysi dávno,
mám doma jednu hodně starou fotku, kde sedím, na tom samém místě v té samé pozici (jen o nějakých 20let mladší L)
Umělecká díla vystavená na zahradě se průběžně obměňují. Tento autor se svými "rezavými" sochami nás ale vyloženě bavil.
Pak jsme se odebrali dovnitř, kde vznikla drobná hádka na téma "přesný prohlížecí postup muzea". Kdy moje stanovisko bylo zvolit postup od shora dolů a zároveň od méně zajímavých věcí (6. patro výstava současného umění, speciální výstavy), přes malířství a 19. a 20. století sochařství, až k těm pro mě nejzajímavějším - současné umění, design, architektura, fotografie.
Samozřejmě jasný cíl je rovněž obchod s upomínkovými a uměleckými předměty u pokladen, tam si já totiž MUSÍM vždy něco koupit.
O. navrhoval zcela jiný postup, který nebyl schopen podložit tak silnými argumenty (desetiminutové hlasité vzdorování a žvanění) jako a já, a tak jsme vyrazili postupem od shora dolů.
Nemá myslím cenu se tu zastavovat a popisovat jednotlivá díla, která mě zaujala, protože zrovna u výtvarného umění je třeba ho vidět na vlastní oči. Ale co bych tu chtěla alespoň na fotkách ukázat je architektura a řešení vlastní budovy, kde MOMA sídlí.
Je tam totiž možné vidět nádherná zákoutí, pohledy...
Posuďte sami, snažila jsem se alespoň něco z toho zachytit.
Také pohled z okna na zahradu mi nenechal chladnou a já musela zachytit svým foťákem (už si ho docela přivlastňuji, že jo)!
Pak mě také docela bavilo hrát si se zrcadlením naleštěných vitrín.
O. přes umělecké dílo.
A já v odraze:
Další hrozně zajímavé a dle mě velice fotogenické situace byly i stanoviště hlídačů (jsem si jista, že mají své pojmenování, na které si nejsem schopna vzpomenout, poraďte??)
Předstírala jsem vždy, že fotím nějaký obraz, a přitom jsem fotila je.
Bohužel tahle hlídačka mě prokoukla a já trochu znervózněla a fotku jsem rozmázla.
Ale nedá mi to přesto nějaký ten umělecký kousek vám tu ukážu.
Toto je velká stěna ve vestibulu muzea, kde v té době "vystavoval" své dílo tuším jeden mladý srbský umělec. Bohužel to nešlo vyfotit tak zblízka, aby to bylo čitelné, ale je to vlastně stěna pokreslená vtípky, společenskou a politickou satirou. Některé byly nejen trefné, ale i velice vtipné.
Čas v MOMA ale běží mnohem rychleji než jinde, a tak jsme se museli s muzeem rozloučit a hledat východ. Dle základních pravidel marketingu muzejního podnikání se k východu musí projít obchodem se suvenýry a na konci obchodu uzoučkou uličkou z obou stran obsypanou různými drobnostmi (no nekupte to - malinká zelená průhledná kalkulačka, s miniaturními knoflíky). Pak ještě zastávka u pokladny (kromě kalkulačky se najednou objevují i dvoje dopisní papíry, jejichž účel nejsem schopna přesně vysvětlit, ale prostě je musím mít). A jsme zase zpátky na ulici.
Je už nejvyšší čas posunout se metrem do Mulberry Street do Little Italy. Naše žaludky se už moc těšily na pravou italskou baštu. Dlouho jsme chodili po Mulberry Street sem a tam, nakukovali do jednotlivých restaurací, pečlivě pročítali jídelní lístky vystavené před restauracemi a zvažovali KTEROU si vybrat. Průběžně jsme také posílali SMS TK o tom, kde se nacházíme. Nakonec jsme vybrali tu, která se nám zdála nejlepší, vešli dovnitř, objednali a zjistili, že známé heslo "kdo vybírá, přebere" skutečně platí.
Do hlasité reprodukované hudby kapely Ricci e Poveri se prolínali jasně slovanské výrazy jazyka, který používal personál mezi sebou...
Chvíli jsem přemýšlela, že mi to moc připomíná dovolené v Jugoslávii, kdysi dávno s rodiči, a pak mně došlo, že mně to jen nepřipomíná dovolené v Jugoslávii, ono to je doopravdy jako na dovolené v Jugoslávii, protože ten jazyk, kterým se světlovlasý personál dorozumíval, byla srbochorvatština.
Takže nakonec jsme povečeřeli skutečně "typicky" italsky.
Protože Little Italy je už skoro dole na Manhattanu, zpátky jsme se rozhodli trochu projít a rozchodit tu pozdní večeři a šli jsme pěšky až na stanici World Trade Centre. Cestou jsme minuli nádherný Brooklynský most (o něm a nejen o něm více v dalším pokračování ;))
A najednou tentokrát v noci jsme zase stáli nad Grand Zero.
Grand Zero, opět se k němu vracím, to místo má strašnou moc, která člověka vyloženě alespoň pohledem přitahuje do jeho středu. Přestože bylo již kolem půlnoci, místo bylo osvětlené snad miliony světel, tak že tam dole bylo světlo jako ve dne a pořád se tam pracovalo. Napadlo mě, jak je to zvláštní a skoro hrůzostrašné, že jestli se tam takhle moc pracuje už šest let a pořád je tam jen díra... brrrr.
Ráda jsem nastoupila do vlaku a odjela od toho místa pryč směrem do bezpečného New Jersey.
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kočkopes Kočkopes | Web | 10. března 2008 v 0:15 | Reagovat

Mě úplně mrazí, když si uvědomím, že jsem byl před pár lety na vrcholu Dvojčat a nechal se tam vyfotit s NY...

A ty záchody, no nevím, ale ten systém v NY není zase tak pozitivní, dost tam chybí veřejné záchody a já tam tedy viděl lidi močit rovnou po ulicích (i když tedy, v Praze taky)...

2 já | 10. března 2008 v 14:20 | Reagovat

:) močení na zeď myslím s hustotou veřejných záchodků ani nesouvisí ;) alespoň podle toho co vídám ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama