Když to nejde spát

3. března 2008 v 12:50 | jaty |  Seriózní téma
Kdo to nezažil, tak nemůže chápat, dokonce si to nemůže ani trochu představit.
To není takovéto jako, že nemůžu usnout, když mám starosti, řeším problémy a tak. To je spíš - mám starosti, problémy a tak, protože nemůžu usnout.
A to je sakra rozdíl!
První kontakt s NÍ jsem měla jako dítě. Budívala vždycky hodně brzy a budívala jsem se dokonce ještě dřív, když jsem byla v cizím prostředí.
Pamatuji moc dobře na ta brzká rána, kdy ještě všichni hluboce spali a já měla pocit, že je to jaksi nepatřičné, že já už nespím. Bála jsme se nejen vylézt z postele, ale dokonce i mít otevřené oči. Cítila jsme se provinile, jako bych dělala něco špatného.
Ano, cítila jsem vinu za to, že poslouchám, jak všichni klidně oddychují, jako bych je šmírovala klíčovou dírkou, jako by spánek byl něco vysoce soukromého na co já, nespící, nemám právo se dívat a poslouchat, něco co se sdílí jen s dalšími spáči. A to já nebyla…

Minuta trvala hodiny a hodina roky. Čím více jsem chtěla ještě usnout, tím byla má mysl čilejší a jasnější, a tím horší byly ty muka být zavřená v předstírání spánku.
Někdy jsem se pokusila uprchnout ze svého vězení tvořeného mou nepatřičnou bdělostí tím, že udělám něco oficiálně povoleného a běžného.
A tak jsem chodívala na záchod.
Dodnes cítím, jak studená byla chodba v různých hotelích a ubytovnách, na škole v přírodě, na chalupě u známých, nebo jen v cizích bytech, u babičky, jak mlhavé a vlezlé je ráno, když člověk vylézá ve 4oo ze stanu. Čas se tím ale moc neukrátil a naopak tělo vyburcované do ještě větší bdělosti snášelo pak muka osamělého nespaní hůře.
Ani si nepamatuji, kdy přesně tohle přešlo, ale je pravda, že od určitého věku, řekla bych tak 12ti let, takové vzpomínky už nemám.
(Sice jsme zase bývala náměsíčná, ale o tom teďka mluvit nechci ;))
Vlastně jsem na dlouhá léta zasunula tyhle vzpomínky tak hluboko, že jsme ani nevěděla, že je mám.
Ale vrátily se. Pomalu ale jistě se začínaly vracet při nočních cestách na záchod. Cestách, které tentokrát už nebyly jen záminkou, proč smím vylézt z postele, ale které si nutil můj těhotenstvím zkoušený močový měchýř. Nejdřív to byly spíš jen takové záblesky vzpomínek, které pominuly hned, jak jsem si lehla zpátky do postele, a okamžitě poté jsem usínala.
Postupně ale se staly ty vzpomínky vtíravější a neodbytnější, zůstávaly se mnou déle a začaly bránit dalšímu spánku.
Tehdy jsem začínala chápat. Je zpět!
Nespavost…
Následovalo období, kdy nespavost byla úspěšně zamaskována péčí o mimino, takže to nebylo nespaní "jen tak", ale mělo svůj snad důležitý smysl a důvod - to mimino. Teda já už tehdy jsem tomu stejně tak úplně nevěřila, že je to jen kvůli miminu, ale mohla jsem to na mimino svádět.
Jenže moje mimino bylo, alespoň v některých ohledech, hodné mimino a vcelku brzy začalo spinkat a nerušeně oddychovat celou noc.
A tehdy ona zase zaútočila plnou silou.
A zase jsem poslouchala zvuky těch druhých spáčů. Nejdříve mě ty zvuky naplňovaly uspokojením, že je všechno v pořádku a děťátko sladce spinká. Ale velice brzy jsem už necítila uspokojení, ale spíš opět něco jako žárlivost - oni spí, já ne.
Po nějaké době jsem si začala připadat jak schizofrenik. Žila jsem dva životy, jeden normální přes den a jeden v nějakém skoro bych řekla v jiném světě, který se otevíral jen v noci.
Z pohledu probdělé noci se svět zdá být opravdu jiný. Problémy jsou závažnější, nebo dokonce se objevují tam, kde za denního světla není nic vidět. Všechna řešení jsou složitá a snad neproveditelná, cesta za nimi trnitá nebo dokonce neprůchodná.
Ono by člověk mohl samozřejmě vstát z postele, rozsvítit světla a dělat něco užitečného.
Mimochodem ve všech odborných radách se dočtete o aktivitě vhodné k tomumto účelu o žehlení??? Já teda ale nevím, proč proboha zrovna žehlení, vždyť mě napadá nejméně deset dalších mnohem smysluplnějších aktivit? Nebo je to právě proto, že je to aktivita málo smysluplná? A co bdící muži? Muž žehlící uprostřed noci je pro mě, přestože jsem jinak spíše přesvědčená feministka, přeci jen hodně zvláštní představa.
A to rozsvícené světlo a čistě denní aktivita by asi úplně rozptýlily to noční bdělé trápení...
Ale ono to nějak nejde. V noci přece všichni spí…
Napsáno jednou uprostřed noci
//<![CDATA[ //]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kokhina Kokhina | E-mail | 5. března 2008 v 20:53 | Reagovat

Jojo,hezky napsané...já bych ráda věděla,co se s tím dá dělat,protože tahle hrůza,když nemůžu spát...teda mozek nechce a tělo už hodiny a dny a týdny křičí že, jo je fakt šílená...Mám tak nějak pocit,že nedokážu vypnout a proto jsem pořád na šlupku...ze všeho a všech...posledních pár měsíců mám stavy,že k večeru už mi vadí sebemenší hluky a zvuky...:o(

No nevím,mám dvě malé děti,manžela,který si dá večer vínko a pak chrápe a chrápe a nic ho nezajímá...

2 Já | Web | 6. března 2008 v 8:00 | Reagovat

KOKHINO- napadá mě, co takhle si dát to vínko s manželem? :) Na usnutí to pomůže stoprocentně, možná teda potom se v noci probudíš, ale na usnutí to určitě zafunguje! A nevím jestli kojíš, ale jedna sklenička určitě ke kojení nevadí- mé slovo lékaře ;)

J.

3 misstriss misstriss | Web | 13. března 2008 v 21:06 | Reagovat

Tohle velmi dobře znám. Nemoci usnout je občas šílené, pamatuji doby, kdy jsem každou noc trávila snahou usnout a povedlo se to až někdy kolem šesté ráno, občas jsem rezignovala úplně a kolem šesté vstala. Pamatuju jak jsem po čtyřech hodinách čekání se zavřenýma očima začala vzteky bušit do polštáře a brečet. Poslední dobou se mi usínání zase daří, nějak jsem se naučila se psychicky přeladit na spánkový režima a je to úleva...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama