Zatmění měsíce.

21. února 2008 v 9:10 | jaty |  Pořád je něco... (nového)?
Takové jevy mě vždycky přitahovaly. Odmalička.
Pozbyly sice něco z té krásné tajemnosti v době, kdy mně byla objasněna jejich fyzikální podstata, ale krása zůstala.
Nehledě na to, že jakýkoliv přírodní úkaz vede ke sdružování lidí. A já jsem sdružovací typ.
Moji rodiče ne. A to byl rozpor, kterým jsem trpěla celé dětství.
Nicméně právě zatmění měsíce byl okamžik, kdy i mí rodiče, zřejmě z edukativních důvodů, porušili své rodinné samotářství a dovolili nám sdílet tento okamžik hromadně.
Naše nesourodá pozorovací skupina se tedy sestávala z obyvatel našeho paneláku. Sešli jsme se vždy na jedné ze společných lodžií používaných k sušení prádla, která byla za tímto slavnostním účelem předem pečlivě uklizena. Pro mě to byla jedinečná možnost vidět a pozorovat sousedy pohromadě. Jediná další taková příležitost byla pak společná schůze řešící rekonstrukci stoupaček, ale to nebylo zdaleka tak zajímavé.

Každá matka rodiny měla intenzivní vnitřní potřebu obohatit tuto sešlost něčím k jídlu. Mužská část se pak dělila na dvě poloviny. Řekněme na ty jednodušší a přímočařejší, kteří přinesli alkoholické nápoje a ty pokrytečtější, kteří by také rádi přinesli alkoholické nápoje, ale přišlo jim to příliš přízemní, a tak předstírali, že něco tak sprostého oni při takové příležitosti nedělají, protože je zajímá pouze ten jev, a na ten přišli výborně teoreticky připraveni. Není nutno zdůrazňovat, že zrovna ti výborně teoreticky připravení odcházeli mnohem více podroušení.
My děti jsme měly raději ty tatínky s alkoholem. Především proto, že se nesnažili znásilňovat ten okamžik nějakými pro nás zcela nezáživnými a v mém případě i nechtěnými moudry z knížky.
Veškeré hádky, zlomyslnosti a nestejné názory byly na tu chvíli zapomenuty. Nikdo přeci nebude kazit tak pěknou sešlost. A povídalo se ovšem možném. Zatmění měsíce tak jednou za čas proměnilo náš socialistický panelák v poetický pavlačový dům, které známe z knížek...

Včera když jsem četla v novinách o zatmění měsíce jsem opět ucítila ten grog, který prosycoval vzduch lodžie a viděla samozvaného správce paneláku, jak mu z jeho mohutného černého plnovousu svítí zuby v úsměvu . Tohle mně totiž velmi utkvělo v paměti, protože jinak jsem ho nikdy, zvláště pak na mě neviděla se usmívat.
Povzdychla jsem si, kdeže jsou ty doby, kdy by mě napadalo v půlpáté ráno vstávat a trávit čas se sousedy na společné lodžii.
Jenže člověk nikdy neví co ho čeká. Ještě večer jsme si na zatmění vzpomněla, ale srabácky jsem si řekla, že "stejně bude zataženo" (narůstající pesimismus je známka psychického stárnutí) a budík zůstal v klidu.
Něco před půlnocí, ale spánek přerušilo naléhavé "mamíííííííííí". Vstala jsem a těch pár metrů chodbou jsem ještě doufala, že třeba se toho "mamííííííí" zbavím, když mu dám jen napít, přikryji nebo tak něco.
Nekompromisní "Chci k tobě!" ale zhatilo moje naděje.
Noc s mlaskající chobotnicí, která má na každém chapadle mnoho drápků a ty se v nepravidelných intervalech zabořují do těch nejcitlivějších částí mého těla, ubíhala pomalu.
Váhala jsme mezi dvěma řešeními- útok a ústup. Útok byl odvážný, riskantní a spočíval v tom čapnout spící chobotnici a přemístit jí zpět do jejího doupěte. Při tomto řešení hrozilo ale akutní nebezpečí probuzení a následného rozdráždění chobotnice a pak by byla nutná uklidňovací akce trvající až do rána.
A pak tu bylo řešení zbabělé - ústup.
Tělo připravené na zasloužený noční odpočinek zvolilo řešení méně náročné. Takže jsem zahájila vyklízení pole.
Když jsem dole roztahovala gauč padl můj zrak na hodiny a na nich bylo 430. Cítila jsem to jako jasné znamení. Vrátila jsem se do ložnice k chobotnici, vytáhla ze šuplíku tlusté ponožky, dole vzala bundu a psovi vysvětlila slavnostní okamžik a že bohužel pro něj jeho slavnostnost opravdu nespočívá v tom, že půjdeme očmuchávat ploty.
Vyšla jsem na balkon a vzpomněla si, že mi vlastně ještě něco chybí. Grog se mi vařit nechtělo, tak jsem si alespoň nalila tuzemák do hrnečku.
A tak jsem zase po mnoha letech stála na balkoně (lodžii nemáme), dívala se na kompletně zataženou oblohu a oddávala se nostalgii.
Pes hlasitě zívnul "Pojď domů!".
"Stárneš..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama