Výlet do New Yorku IV.díl

16. února 2008 v 22:11 | jaty |  S kufrem...
Volba probíhala mezi iránskou restaurací a korejským bistrem. Vyhrálo korejské bistro, takže za chvíli jsme už seděli v "Korei", jižní přepodkládám ;) nad sklenicemi oroseného korejského piva "Hijte".
Bistro to bylo zvláštní, protože jedinými návštěvníky kromě nás byli velmi mladé (hádám méně než 18let) korejské dvojice, co randili...
Ale pocit staroby mi chuť piva ani jídla nezkazil ;)

Posilněni malým korejským předkrmem přicházíme před budovu divadla Orpheum, trochu zklamání velikostí scény, ale pravda, že sem do East Village ulice St. Mark´s Place by se asi velké divadlo nehodilo.
Sál je to malinký, tak pro 300 lidí maximálně, je tu pouze jedna ulička uprostřed po obou stranách sedadla až ke zdi a tou malou uličkou se hrnuli lidé, ale opět pořadatelsky byla situace krásně zvládnuta, nikdo netápal a všichni byli ihned usazeni.
Naše místa byla v jedné z posledních řad, ale výhled na podium byl slušný. Zbývalo ještě chvíli do začátku, a tak jsem měla dost času na prohlížení publika. Před námi mě okamžitě zaujala francouzská dvojice. Mladý pár tak asi našeho věku, s sebou měli každý asi 10 nákupních tašek plných nového oblečení s visačkami vykukujícími z tašek, což mně přišlo jako trochu zvláštní výbava k návštěvě divadla ;)
Ale hlavně neustále se všemi těmi taškami vstávali a procházeli řadou (velmi úspornou řadou) sedadel na kterých už navíc všichni seděli. Vypadali jako že někoho marně vyhlíží. Najednou dívka z toho páru začala něco francouzsky vykřikovat na chlapce z toho páru a vehementně ukazovala na jediná prázdná sedadla v sále v první řadě.
Poté zahájili okamžitý přesun se všemi taškami směrem k těm volným místům. Cestu jim ovšem zahradil jeden z uvaděčů, který jim klidně přesto důrazně vysvětloval, že přestože jsou místa v první řadě volná, oni si tam sednout nemohou neboť mají lístky do zadní řady a ta místa čekají na někoho , kdo si zaplatil lístky do první řady.
Výraz nejdříve hlubokého nepochopení následovaný výrazem vystihujícím pocity právě diskriminovaného francouzského národa, který se postupně objevil na tváři té dívky, začal zajímat celé publikum.
Všichni pak sledovali, jak se v jejím obličeji objevuje odhodlání k protestnímu odchodu z divadla, následné stávce a na zítra plánované velké demonstraci proti utlačování Francouzů s pochodem přes celou East Village ;)
Ovšem 80 USD vydaných za každý lístek přinutil dívku změnit plány a usadil ji i jejího přítele zpět na jejich původní sedadla.
Koncert STOMP byl skutečně nádherný. Já jsem byla připravená na rytmicky dokonalé a zajímavé věci, ale ještě k tomu jsem navíc byla mile překvapená, že to bylo zároveň i trochu komediální představení prošpikované jemným anglickým humorem.
Nejvíc mě zaujala skladba pro tři dřezy na nádobí napuštěné vodou, gumové rukavice, zvon a kýbl ;) a hodně zajímavá byla také skladba pro muže na zavěšeného laně a mnoho předmětů na zdi...
Zážitek to byl super a vůbec nás nemrzelo, že jsme nakonec neviděli nějaký ten muzikál, jak jsme původně plánovali.
Něco malého korejského ze žaludku už dávno zmizelo, a tak naší prioritou při východu z divadla bylo opět jídlo. Hned naproti divadlu byl Sushi bar, Japonsko máme také rádi, a tak bez delšího přemýšlení jsme zamířili rovnou tam.
Přes pokročilou hodinu byla restaurace příjemně naplněná, jídlo výborné. Objednali jsem si výběr sushi jako "předkrm" (ten korejský předkrm se už nepočítá ;) a pak "Obentó box" jako hlavní jídlo, což je taková variace drobných jídel - maso, ryby, saláty, tempura (smažená zelenina v těstíčku) v krabici s přihrádkami.
Dost nás "znalce" japonské kuchyně překvapil obsah dvou přihrádek, kde v jedné byl klasický kuřecí řízek v trojobalu a v té druhé klasický bramborový salát s majonézou.... a to přísahám! Kdo by to byl řekl, že japonská kuchyně má k té české tak blízko ;)
To už ale bylo hodně po půlnoci a dokonce i ulice této čtvrti se začaly pomalu vyprazdňovat a my začali pomalu uvažovat o přesunu do New Jersey.
Už jsem stála na silnici s nataženou rukou jako pokyn pro taxíka, že ho chci, když tu se vzala kde se vzala obrovská (do všech směrů) černoška. Uviděla nás stát na prázdné ulici a sdělila nám, že nás bere...
Počáteční nedůvěra se rozplynula v okamžiku, kdy černoška začala skutečně nastupovat do jednoho taxíku na místo řidiče a oba s O. jsme nastoupili k ní.
Nejdřív se zeptala jestli nechceme bonbony (zrovna je totiž byla koupit tak na nás natrefila)?
Bonbony jsme nechtěli, ale místo toho jsme jí sdělili špatnou zprávu, že cílem naší cesty je New Jersey. Nefalšované zděšení, které se objevilo v očích nebohé taxikářky, nás přeci zvyklé už na různé reakce na adresu našeho bydlení - NJ přeci jen překvapilo!
Vylezlo z ní, že v NJ nikdy v životě samozřejmě nebyla, že taxíkem jezdí ZÁSADNĚ jen po Manhattanu, i když se tím sotva uživí, dokonce že nejezdí ani na letiště JFK, protože je to přes Brooklynský most a tudíž za hranicí Manhattanu ;) Dále nám sdělila, že z techto důvodů se v NJ vůbec nevyzná a netrefí.
Na druhou stranu uznala, že se do této nezáviděníhodné situace dostala svojí vinou, takže nás do NJ vezme. A prý jestli jí budeme aspoň navigovat...
No to asi těžko, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, že to nevzdám, orientační smysl mám, a tak jsem zavelela směr Holland tunel, tam ona trefila, a já doufala, že až dorazíme do NJ tak se dáme doleva (matný pocit z pohledu na orientační mapu NJ), no a pak uvidíme...
O. vzhledem k absenci orientačního smyslu byl z celé situace nervózní, navrhoval vzít jiného taxíka, ale mně se zrovna tahle tlustá černoška začínala líbit.
Velmi mě oslovil, já jsem totiž taky taková kontaktní ;), způsob jakým se snažila získat informaci, kde leží v NJ onen Washingthon Boulevard, což byla adresa našeho pobytu. Jela neuvěřitelnou rychlostí manhattanskými ulicemi vždy dojela nějakého jiného taxikáře, stáhla okénko a hlasitým pokřikováním "Hey, brother!" (v případě, že to byl také černoch), nebo "Hey, boy!" (v případě, že to nebyl černoch a to i v případě, že byl starší než ona a ona rozhodně nebyla mladá ;) ) se snažila získat nějaké informace o směru cesty.
Tímto způsobem s několika získanými útržkovitými informacemi, jsme dojeli Holland tunelem do NJ. Tam jsme se na mou radu dali doleva a začali jezdit po NJ a hledat povědomá místa. V jednom okamžiku jsme zahlédli stavící se mrakodrap Donalda Trumpa, který byl v blízkém okolí našeho domova, a snažili jsme se přemluvit černošku ať se vydá přímo k němu. Ona ale se evidentně cítila být na nepřátelském území a pro jistotu raději zastavila u nejbližší pumpy a oslovila portorikánského pumpaře slovy "Hey, cousin!".
Portorikánský "bratranec" své černošské "sestřenici" posléze potvrdil naše slova a teprve poté se ona vydala žádaným směrem.
Nakonec nás ta dobrodružná (hlavně tedy pro tu taxikářku) cesta stála, jak nám druhý den ráno řekl TK, o dost méně než obvykle stojí a ještě jsme měli bonus v podobě zvláštního zážitku.
A na další zvláštní zážitky si budete muset počkat v Pokračování příště :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama