Výlet do New Yorku - II. díl

8. února 2008 v 18:40 | jaty |  S kufrem...
Den 2. Úterý
Ráno vstáváme docela brzo, ačkoliv bychom nemuseli, ale "jet lag" je "jet lag", a tudíž naše vnitřní hodiny ukazují už 1,5 hodiny po poledni, a to jak známo žádný rodič nikdy nespí, neb nemůže ;)
Šla jsem do kuchyně připravit čaj a pokusit se v té dočasně staromládenecké domácnosti najít něco rozumného k jídlu. Cestou k lednici jsem pantoflí patřící TK plácla asi 2 až 3 šváby a myslela na to, že v tomhle bodě "že švábi jsou tam furt" měl TK pravdu, a že doufám, že měl pravdu i v tom druhém bodě "že štěnice snad ne".

Švábi v kuchyni v cizím bytě, který je vzdálen tisíce kilometrů od mého domova, mě totiž na rozdíl od štěnic netrápí. Dokonce bych řekla, že ke švábům obecně chovám něco jako úctu. Zkuste si nevážit živočišného druhu, který disponuje schopností přežít v epicentru atomového výbuchu!
Pohled do lednice byl sice zajímavý (nejmenší balení čehokoliv mělo buď dva litry (nebo nějaké pinty) nebo aspoň kilo (spíš libry) - holt Amerika je Amerika), ale trochu smutný, protože výběr moc nebyl. Musím něco zajít koupit! (To bylo poprvé, kdy jsem tuhle větu řekla)
O. má dneska práci v kanceláři jejich firmy na celé odpoledne. Můj plán na odpoledne je MOMA (neboli Museum of Modern Art). Těším se, sice jsem tam už byla, kdysi dávno, ale za prvé to bylo úchvatné a za druhé celá MOMA prošla v roce 2004 velkou rekonstrukcí a je teď mnohem rozsáhlejší.
Vlastně původní plán byl ještě ráno jiný, a to, že nejdříve půjdeme koupit nový digitální foťák, pořádný!! A pak společně půjdeme do MOMA, O. odejde dříve do kanceláře a já tam zůstanu, projdu se eventuálně ještě po městě a v 18oo se sejdeme v kanceláři, protože pak byla plánována společná večeře i s TK a ještě jednou Američankou z firmy.
Již při odchodu z našeho dočasného domova, ale bylo jasné, že plány jsou od toho, aby se měnily ;), protože tohle se prostě stihnout nedalo.
Tak jsme si řekli, že prostě půjdeme koupit ten foťák a pak se uvidí. To byl taky pěkný plán ne? ;)
Koupit pořádný foťák jsme totiž plánovali již dávno. A od té doby, co O. se dozvěděl, že bude muset jet do NY, bylo také jasné, kde ho budeme kupovat. Důvody jsou zřejmé - v USA je všechno o moc levnější, to je první důvod, O. zná v NY "nejlepší obchod s elektronikou na světě" - obchod B&H na 9. Avenue při 43.ulici.
No upřímně, moc jsem si nemyslela, že by bylo až tak nutné vyhledávat v celém NY jeden konkrétní obchod s elektronikou, ale sebekriticky jsem usoudila, že nákupu elektroniky vůbec nerozumím, a tak jsme opět podlehla kouzlu svého muže a v silném dešti, větru a asi 14st C (bohužel na stupně Fahrenheita si asi nezvyknu;) jsme vyrazili od stanice "Pathu" (což je ten vlak přes nebo spíš pod řekou Hudson do NJ) na 23. ulici pěšky na 43. ulici, hledat ten "nejlepší" krám....
Cestou jsem alespoň z části konečně pochopila, proč se v NY za prvé na každém kroku prodávají a za druhé rozbité válejí deštníky? Málokterý deštník je totiž schopen dlouhodobě odrážet ty nápory vody a poryvy větru..
Dva záběry z vlhké ulice a můžeme jít dál.
Konečně jsme ten obchod našli, zapadli dovnitř a já užasla! Co mi O. totiž neřekl bylo, že ten obchod patří chasidským Židům a chasidští Židé tvoří také 90% personálu...
Nikdy v životě jsem neviděla tolik jarmulek a pejzů pohromadě a hlavně vůbec mi ty jarmulky a pejzy nějak nešly dohromady s těmi supermoderními elektronickými přístroji všude kolem.
Navíc obchod to byl skutečně obrovský!
Celý byl rozdělený do mnoha sekcí, každá sekce měla svého "uvaděče", který vás uvedl k "vašemu" prodavači...
Náš přidělený prodavač se jmenoval Pierre. Nevím jestli i to přidělení probíhá podle nějakého klíče (představuji si to tak jako, že se na vás uvaděč podívá a řekne si "Aha, ti vypadají, že je zmákne Pierre"), ale Pierre nás teda opravdu zmáknul J
Nikdy v životě mně žádný prodavač nic nevnutil, nikdy v životě jsem se nenechala ukecat k žádné koupi, o které jsem nebyla přesvědčená už předem. Dokonce i v Egyptě, kde všichni neustále bojovali s nápory prodavačů, jsem já byla jediná, kdo vždy odcházel středem bez pozornosti jediného prodavače (asi se tvářím tak nějak dost protivně ;).
Ale "všechno musí být jednou poprvé", a protože "tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne" až nakonec "padla kosa na kámen" jak by řekla teta Kateřina z jisté populární knihy.
Přistoupili jsme tedy k Pierrovi s poměrně konkrétním a dobře definovaným přáním - foťák Nikon určitého typu a k tomu dva celkem přesně popsané objektivy. Dále jsme samozřejmě měli zcela jasně stanovenou maximální částku, kterou jsme byli ochotni za to všechno dát....
Výsledek?
Máme foťák Nikon o třídu vyšší kategorie, jeden superdrahý objektiv, k němu dva filtry, 5ti letá garance, taška na foťák, paměťová karta... a možná ještě něco, co si teď už nevybavím... Celková cena dosahovala zhruba 2,5 násobku naší stanovené maximální částky....
Smutná zkušenost by se řeklo a poučení pro příště. Ale kupodivu vůbec ne!
Nejzajímavější na tom celém totiž bylo, že jsem snad nikdy v životě neměla tak intenzivní pocit, jak jsem dobře nakoupila, jako při odchodu od Pierrova pultu...
No a jakáže byla Pierrova strategie? Dala by se shrnout do jedné věty, kterou užíval v průběhu našeho jednání dost často a kterou tu zhruba ocituji "myslím, že je to zbytečně drahé a bylo by hloupé si to kupovat". Tahle věta spolu s předváděním těch "zbytečně drahých" věcí v ostrém kontrastu s těmi "prakticky levnými" působila na nás oba zřejmě vyloženě magicky!
Tady se zdá, že by mohla historka o nákupu v B&H končit, a my bychom mohli jít dál do MOMy...
Ale nekončí!
Pro pochopení dalšího pokračování historky budu nejdřív pokračovat v popisu, jak to v tom obchodě chodí.
Už jsem psala, že je to veliký obchod, rozdělený na sekce, každá sekce má svého "uvaděče" a pak skupiny prodavačů za pultem. Dostanete svého prodavače a po "jednání" si něco vyberete a koupíte (to předpokládám, že všichni, nedovedu si představit nikoho, kdo by v tomhle obchodě nekoupil!!).
Chasidský prodavač za pultem nacvaká vaši objednávku do počítače a za chvíli přijde zřízenec s bednou a v ní vaše objednávka. Prodavač zkontroluje obsah bedny, jestli odpovídá objednávce, vytiskne účtenku. Bednu pošle po zřízenci za pokladny, vám popřeje hezký den. Vy s účtenkou míříte k pokladnám. Před pokladnami je fronta jak v bance, takže se chodí k okýnku jednotlivě, zaplatíte, dostanete razítko na účtenku a uličkou postupuje dál. Na konci opět ta samá fronta jak v bance, odevzdáte orazítkovanou účtenku a dostanete tašku s vaším nákupem a ani nevíte jak a už stojíte na ulici o pár set dolarů lehčí ;)
Teď jsem popsala takový běžný postup nákupu, respektive nákup běžného zákazníka.
Jak jinak my dva s O. jsme se museli nějak odlišit ;)
Při odchodu od Pierra směrem k pokladnám najednou O. řekl něco mně zcela nesrozumitelného a zmizel směrem k dalším prodejním pultům.
Trochu jsem se zarazila, protože rozum mě přeci jen ještě i přes euforii z nákupu zcela neopustil, a tak jsem měla v hlavě někde uloženo, že už jsme utratili MOC peněz! Představa, že O. chce snad proboha ještě kupovat něco na kytaru (což bylo to jediné, co mě napadlo, protože on POŘÁD kupuje si něco na kytaru), byla pro mě naprosto nepřijatelná.
Ne, rychlým pohledem jsem vyhodnotila situaci a došla k závěru, že nic na kytaru to být nemůže, protože tady evidentně nic takového neprodávali.
Tak kam teda O. jde? Třeba se z toho nakupování definitivně pomátl...
Šla jsem tedy za ním a zjistila jsem, že stojí u pultu s těmi "empétrojkami" nebo jak se to jmenuje...
To jsme nechápala, v mém životě jsem neviděla žádné místo, kam by se "empétrojka" hodila, nebo dokonce, kde by chyběla.
Ale O. už byl lapen jiným prodavačem a já věděla, že je zle...
Pak už jsem jen tiše přihlížela, jak O. se snaží koupit něco, co je nazýváno iPod, což je věc o jejíž existenci jsem do té doby ani netušila (pozn. později, zejména v metru, jsem zjistila, že tzv. iPod je nezbytná výbava každého Newyorčana).
Nemusím tady snad popisovat, že i iPod putoval do oné bedny, samozřejmě ten největší a nejdražší...a myslím, že nemusím dodávat, že nezůstalo u iPodu, ale že k němu do bedny, aby mu nebylo smutno, přistála ještě nabíječka konvertorem na evropskou zásuvku (Proč???? Když se iPod nabíjí i zastrčením do počítače..) a již tradiční 5ti letá garance...
Jedině hlad, spěch a můj hlasitě vyjadřovaný nesouhlas podpořený představou toho místa v kufru, které by repráky zabraly a zabránily mi tak v naplnění mnohem užitečnějšími věcmi ;), zamezili prodavači v tom, aby O. nevnutil ještě "docking station" s obrovskými repráky.
A tak jsme mířili k pokladnám ne s jedním účtem ale se dvěma....
Pak už to šlo ráz na ráz a dle popisu výše jsme za chvíli byli na chodníku.
Nemám ráda klišé, nemám ráda generalizace, zvlášť pokud se týká "národních povah" apod., ale přesto musím říct, že Židé jsou prostě pro mě těmi nejschopnějšími obchodníky, klobouk dolů. A jak už jsem tady jednou psala, myslím si, že jejich největší umění nespočívá v tom, že vám něco prodají, ale v tom, že ani poté co utratíte, kolik jste nikdy nechtěli a za věci, které jste až tak nepotřebovali, nemáte pocit okradení, ale dokonce máte z toho radost!
A právě nával pocitů z dobré koupě bylo to, co jsme zažívali stojíce v dešti, větru a zimě před obchodem B&H na 9té Avenue.
Pohledem na hodinky jsme zjistili, že plány na dnešní den musíme změnit. Měli jsme hlad, O. spěchal do kanceláře a drželi jsme dvě obrovské tašky narvané elektronikou. Co teď?
Rozhodla jsem, že nejdříve se musí uspokojit základní životní potřeby, takže jdeme JÍST a pak se uvidí.
S ohledem na počasí jsme vyrazili směrem k metru a cestou zapadli do prvního bistra, kde jsme pak nad pravým americkým hamburgerem s hranolkama spokojeně plánovali další postup.
Nakonec jsem se rozhodla, že MOMu odkládám na jindy (a později se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré, protože v MOMě mají v úterý zavírací den ;))
Místo toho pojedu vlakem zpět do NJ s těmi věcmi, pokusím se tam zprovoznit foťák ať můžeme konečně dokumentovat obrazem a vrátím se zpět na Manhattan, kde dle času buď začnu zkoušet foťák nebo půjdu rovnou na sraz do kanceláře.
Neohroženě jsem tedy vyrazili - já s taškami na vlak a O. bez tašek na metro.
Cesta vlakem probíhala bez problémů, problémy nastaly až v NJ. Jak jsem už psala domov TK se nacházel přímo na břehu řeky Hudson, tudíž v místě, kde dešti a větru narozdíl od Manhattanu nebránilo nic takového jako třeba mrakodrapy v jejich řádění.
Já měla jeden deštník, jeden batoh, tašku přes rameno a dvě obrovské tašky s elektronikou, jejichž hlavní nevýhoda byla, že byly strašně dlouhé. Kdo mě zná ví, že já naopak dlouhán nejsem, takže jsem v tom dešti a větru s deštníkem v ruce musela navíc kráčet v lehkém předpažení, abych tašky netáhla po zemi. To jsem si myslela, že v nejhorší situaci již jsem...ale jak se člověk mýlí ;)
Naprostá krize nastala až před areálem TK bydlení. Celý areál byl oplocen, vstupy pouze na elektronickou kartu, která byla dobře uložená, aby se neztratila samozřejmě ;), na dně batohu, který jsem měla na zádech.
Navíc branka do areálu byla zrovna v místě, kde končila budova, tudíž vichr se zde podivně lámal, pršelo ze všech stran a na chodníku bylo snad 5cm vody.....
Chvíli jsem tam stála a přemýšlela o tom, že opravdu není dobré být sám na světě a nikoho nemít....
Široko daleko nikde ani živáčka a já tak moc potřebovala ještě minimálně další dvě ruce....
Ale to bych nebyla matka zocelená MD! V mžiku jsem zhodnotila nasákavost papírových krabic uložených v igelitové tašce, pak je rychle položila do těch 5cm vody, nohama se snažila je fixovat ve vzpřímené pozici, deštník jsem si nechala vichrem připlácnout na obličej a tělo, takže se mi uvolnily obě ruce a já bleskově poslepu (s deštníkem na obličeji) vytáhla z batohu kartu a vstup byl volný!
Pyšně jsem kráčela vnitřkem areálu až do chvíle, kdy jsem zjistila, že ani vchodové dveře nejdou otevřít jinak než onou opět dobře uloženou magnetickou kartou....
Konečně jsem byla doma...
Zcela vyčerpaná a vymrzlá jsem už jen shodila dva šváby z kuchyňské linky, neměla jsem totiž ani sílu je zabíjet a postavila si vodu na čaj.
S šálkem čaje v ruce jsem pak spokojeně vybalovala foťák.. můj milovaný Nikon, který je určitě "už na první pohled O HODNĚ LEPŠÍ (a dražší) než Canon" (samozřejmě asi nesmysl, ale fakt to tak cítím a tento fakt asi velmi dobře odhadl jediným pohledem Pierre ;) )
První zkušební fotka z nového foťáku! (Kus balkonu TK ;)
A jak krásně padne do ruky! (Opravdu důležitá vlastnost u foťáku, skoro jedna z nejdůležitějších bych řekla že.... ;) )
Než jsem se stihla dostatečně pomazlit s foťákem a dost vynadívat na zvláštní z jedné strany leskle kovovou věc jmenující se iPod, tak byl čas opět natáhnout mokré kalhoty a vyrazit zpět na Manhattan na sraz.
Kancelář O. firmy sídlí na 9.Avenue, tj. západní části středního Manhattanu, ve čtvrti zvané "Meat Packing District".
Jak už název napovídá dříve to byla výhradně průmyslová čtvrt, se spoustou různých továren a hlavně jatek. V posledních letech a zvláště pak v posledním roce se tato čtvrť ale začala proměňovat ve čtvrť exkluzivních obchodů, restaurací a drahých kancelářských prostor. Rychlost této proměny je neuvěřitelná.
TK říkal, že třeba, kde ještě minulý týden bylo maso, se tento týden už prodává drahé oblečení.
Stará jatka a továrny jsou předělávány na supermoderní designová místa.
O. firma sídlí spolu s takovými "firmami" ;) jako je CIA a FBI v bývalé továrně na sušenky.
Způsob rekonstrukce této budovy je neuvěřitelný- spousta věcí zůstala při starém, ale byla pouze doplněna uměleckými doplňky, nebo zprovozněna k novému účelu.
Je tam hodně zajímavých obchodů. No posuďte sami.
Trochu čertvé zeleniny?
Nebo máte chuť na něco sladkého?
Sraz byl dole přízemí před květinářstvím. TK mě předtím varoval, že většina lidí, která tam přijde poprvé, se při vstupu lekne, kam to vlezla a zase vycouvá zpět na ulici, protože si řekne "tak tady to určitě není" a přesně tak to bylo i se mnou!
Ocitla jsem se najednou z ulice v tmavém průchodu lemovaném obchody, který byl vlastně tvořen bývalou tovární halou.
Vše na první pohled působilo dost ošuntěle, tmavě, ponuře a hlavně zvláštně, včetně zmíněného květinářství, ale protože jsem byla připravená, tak jsem neohroženě setrvala na místě a čekala...
Při bližším prozkoumání jsem pak najednou zjistila, že ve skutečnosti je tam všechno okolo dost drahé a exkluzivní.
Zároveň jsem se při tom čekání před květinářstvím snažila ignorovat a odrážet profesionálně zvědavé a tázavé pohledy zaměstnanců těch druhých dvou "firem" které v té budově sídlí (viz výše), a kterým evidentně končila zrovna pracovní doba ;)
Ono totiž opravdu celé květinářství, průchod a chodba byly tak zvláštní a jako místo na sraz se zcela nehodící, že vlastně ty pohledy agentů docela chápu ;)
Navíc na sraz samozřejmě dorazili všichni kromě mě s asi čtvrthodinovým zpožděním, takže jsem tam tak "divně" stála dost dlouho a pohledy oněch zaměstnanců začínaly být upřenější a upřenější, chvílemi jsem přemýšlela, kdy mě konečně osloví jimi přivolaný "policeman", co tam dělám ;)
Budova je ale opravdu moc zajímavě zrekonstruovaná, jsou tam nádherné obchody a snad lepší bude ještě pár dokumentárních fotek
.
Jak udělat fontánu ze starého potrubí.
Bývalá tovární hala s původní podlahou.
Nyní ozvláštněná designovými prvky a uměleckými díly - kamenné lůžko i s peřinami.
Večeře byla rezervována taktéž v oblasti Meat Packing Ditrictu v současné době velmi "trendy" restauraci Spice Market.
Tady ještě nedávno byla jatka a pořád to taky bylo trochu cítit ;) Všimněte si toho křištálového lustru!
Restaurace jak jsem napsala velmi "trendy", takže každý večer hojně navštěvovaná všemožnými celebritami.
Ale nedivím se, protože je to nádherný interiér, inspirovaný, řekla bych, hlavně Indonésií, ale hodně originální a moderní. Jídlo bylo excelentní, byl to takový výběr z asijské kuchyně - od té indonéské, přes thajskou, čínskou až po japonskou.
Večeře probíhala celkem příjemně, oni teda hodně mluvili pracovně, já si většinou užívala atmosféry místa, a jídla.
Jediné vyrušení bylo, že se O. podařilo rozlít superdrahé víno...ale docela to ještě společensky zvládl ;)
Po dobré večeři jsme pak pomaloučku šli opět na vlak do NJ a až dlouho do noci ještě povídali nad vínkem s TK o všem možném.
Jestli doufáte, že se zítra konečně něco převratného stane, a že snad konečně zažijeme něco zajímavého ;), tak si počkejte na další...
pokračování, které bude příště :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama