Po červeném koberci

10. února 2008 v 18:24 | jaty |  Pořád je něco... (nového)?
Je hodně věcí, které mě na rodičovství překvapily.

Dostávám se do situací, řeším stavy a problémy o kterých jsem ještě před pár lety netušila, že mohou existovat.
Například jsem netušila, co doopravdy znamená být středem pozornosti.
Nemyslím tím takovou běžnou, leckdy téměř lhostejnou, obvykle neutrální pozornost ostatních, třeba když něco vyprávím, učím studenty nebo přednáším.
Mám na mysli pozornost napjatou, neúprosnou, pozornost , která člověku brání snad se i volně nadechnout.
Tu krutou pozornost, jakou mají hvězdy na tom pověstném červeném koberci…
Situace začíná jako vždy nevinně. Vystupujeme z auta na parkovišti velkého nákupního centra.
Já zavírám dveře a v tom zlomku vteřiny, kdy dveře nebyly ještě zcela zavřené, si dítě všimne jablečného džusíku uloženého ve dveřích auta.
Dítě se ozve: "Mamíííí, já chci napít džusíku"

Můj pud sebezáchovy ale zřejmě spí, a proto pravím moudře: "Miláčku, jdeme právě na oběd, (jak jsi ty chtěl, si dodávám v duchu), spěcháme, před chvíli si jeden džusík celý vypil, a když budeš chtít, já ti koupím další stejný džusík tam."
Dítě mlčí. Teď bych měla všechny smysly nastražit, protože moje 3,5letá zkušenost matky zavětřila blížící se nebezpečí. Ale ono je tak krásné uvěřit tomu, že dítě prostě mlčí a souhlasí protože to pochopilo. Tak neopatrně zůstávám v klidu.
Dítě ale nemlčí jen tak. Dítě promýšlí další tah.
Ššššt, dveře se otevřou a já, ukonejšená 50 metry chůze, kdy se nic nestalo, vcházím do útrob OC. Koncentrace lidí uvnitř oproti koncentraci na parkovišti se několikanásobně zvýšila.
Přišel tedy jeho čas. Dítě zahajuje ofenzívu. "Maminko, maminečko, prosím , prosím , prosím tě, mám velikou žízeň, prosím , prosím, prosím, dej mi alespoň trošinku napít." tato věta bez varování zařvaná vysokým hlasem mě probere z klidu. Cítím na sobě první zaražené pohledy kolemjdoucích: "No jo, další panička, co si vyrazí na nákupy, tahá s sebou chudáka kluka a nedá mu ani napít!"
Cítím, že bude hůř, usilovně premýšlím a snažím se předvídat další tah. V očích dítěte se objevují první slzy, zatím jen v tichosti stékají po obličeji a mně se mihne hlavou fotografie, kterou jsem kdysi viděla, s názvem "Děti ulice. Rio de Janeiro".
Nastupujeme do výtahu, prý omezený prostor automaticky zvyšuje stres. Moje srdce začíná tlouct rychleji, dítě navyšuje intenzitu hlasitosti svého projevu a moje ruka automaticky svírá jeho malou ručku o něco pevněji a pevněji. Pohledy všech ve výtahu přítomných jsou upřeny na mě.
Přichází další úder, tentokrát do jiného místa: "Maminko, prosím tě , já už budu hodný nemačkej mi tu ručičku, ona mě pak moc bolí, maminko moje, prosím neubližuj mi."
Já zkouším jinou strategii, nasazuji kamenný pohled a předstírám, že tam žádné dítě není.
Jekot se mi zadírá do hlavy, mám pocit, že okolo mě nic není jen ten jekot. Vystupujeme z výtahu a vzdálenost do nejbližší restaurace mně přijde nepřekonatelná za současných podmínek.
A bude hůř, to už vím.
Vláčím dítě za ruku za sebou asi 20m, když tu dítě dle očekávání konečně lehá na zem. Číslo vrcholí! Vždy si v těchto chvílích vzpomenu na to, co jsem si při pohledu na "takového spratka rozmazleného" myslela o jeho rodičích ještě před pár lety. Bezděky a zoufale se nad tou vzpomínkou usmívám.
Nyní jsem ale v přítomnosti a vidím se, jak se snažím zachovat zbytky chladného uvažování a zařídit se dle psychologických příruček. Takže předstírám, že odcházím bez dítěte ležícího na zemi. Jekot za mnou sílí, dítě se začíná, ve snaze připoutat mou pozornost, dávit. Ale já se nevzdávám, vím, že je to finta. Dítě to briskně pochopilo a ihned opět mění strategii.
Klopýtavě mě doběhne, flákne sebou přímo přede mě a začne mezi dávením vřeštět: "Maminko, maminečko moje, nebij mě, já tě mám rád!" je asi zbytečné dodávat, že jsem své dítě nikdy v životě neuhodila. Možná, že jsem měla, bleskne mně hlavou, třeba by mi to teď nedělal. Ale raději opět myslím na chytré psychologické knihy, kterých mám doma skoro celou jednu polici.
"Dítě se nikdy nevzteká, protože by bylo zlé a špatné" Ano, ano já s vámi paní doktorko psychologie souhlasím, dítě se nevzteká a neříká mi ty nepravdivé věci před tolika lidmi, protože by bylo zlé a špatné. Ono to dělá, protože ho to BAVÍ. Ano, baví. Baví ho to divadlo a pozornost, co vyvolává.
Opět se mi vybaví vzpomínka. Malé miminko spinká v košíku a já čtu jeho horoskop: "Zrozenec v tomto dni má velké předpoklady pro to se stát hercem". A také má zřejmě velké předpoklady k tomu přidělávat svou matku na pranýř. Od té jeho hlášky o bití přestávají být pohledy kolemjdoucích jen účastné nebo nechápavé, dokonce už ani nekroutí hlavami nad mou neschopností (jako i já kroutívala před těmi lety), ale dost pohledů začíná být vyděšených. Vidím v jejich očích otázky, zda by neměli něco dělat. Kuřimský případ je stále mezi lidmi živý...
Zkusím opět strategii odchodu bez dítěte, setřesu dítě, otáčím se a odcházím, restaurace je už tak blízko blizoučko. To, co ale za sebou uslyším mě, přimrazí k podlaze. "Maminko, maminečko moje, bojím se tě, nezlob se, prosím ale strachy jsem se počůral, pomoooc, pomoooc".
Nekonečných 20m než dojdu zpět k němu, nejraději bych mu dala roubík, jeden pán už mi něco říká ve smyslu, jestli to nepřeháním. Chytnu dítě a v marné snaze trefit nejbližší záchody se vydávám přesně opačným směrem. Už jsem byla skoro v restauraci, fňukám... Jako by mě snad příchod do restaurace mohl spasit.
Teď mám ale nový cíl, tentokrát horší, protože nevím, kde záchody jsou. Dítě se v podpaží zmítá a ječí svou větu o tom, abych ho, prosím, nebila....
Konečně vidím cedulku vysvobození, zamykám nás na toaletě pro invalidy.
Dítě leží na ne moc čisté zemi vedle záchodové mísy a vzlyká ať ho nebiji. Není počůraný, což mě ani nepřekvapilo. Pomalu sbírám sílu na to, abych vyšla z azylu toalety pro invalidy.
Zbytek cesty do restaurace se dítě naštěstí omezuje jen na neškodné brečení s dávením a kašláním. Nedívám se nalevo ani napravo, necítím pohledy všech, neslyším, co mně říkají, jen jdu ke svému cíli. Upnula jsem se k myšlence dojít do té restaurace, jako by mě tam mělo čekat nějaké vysvobození.
Život je krutý, jeho hry jsou nevyzpytatelné, ale pozná, když už dál hrát si s vámi nemá cenu, když už nejste důstojný protihráč.
A tak dnešní hru ukončuje: "Tatínku, můj milý tatínku, ty máš džusík!" Dítě se vrhá do náruče otci, způsobně si sedá ke stolu a se širokým úsměvem poděkuje.
Je konec. Vše se vrací k normálu. Jen já jsem o další zkušenost bohatší - už vím jaké je to být úplným středem pozornosti, jaké by to asi bylo jít po tom červeném koberci, akorát že jít po něm asi nahý...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Llevelyn Llevelyn | E-mail | 16. března 2009 v 15:47 | Reagovat

:-))))))  A bude hůř.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama