Výlet do New Yorku - I. díl

26. ledna 2008 v 12:11 | jaty |  S kufrem...
Ne, nečekejte popis dobrodružného týdne plného extrazážitků, ale prostě takový "normální" napůl pracovní týden dvou průměrných (aspoň myslím;) Čechů, strávený v ne moc exotické lokalitě jako je New York v USA.
Den 1.
Den první vlastně nečekaně začal už v Den 0. tj. v neděli večer. Musela totiž s předstihem dorazit naše hlídačka, došlo mi, že aby ráno v Den 1. nebylo tak hektické (odlet byl už v 11oo a vzhledem k tomu, že to byla cesta do Ameriky, tak jsem věděla, že nás čeká 20x důkladnější protiteroristické opatření... a to také pak opravdu nastalo), bude lepší, když hlídačka u nás raději už přespí. Takže naše dovolená tradičně začala klasickým předdovolenkovým hádáním se o maličkosti, ale tentokrát "nově" před hlídačkou.

Den 1. ráno už v 8oo jsme ale kupodivu sbalení a připravení na cestu, pomalu skládali věci do auta.
Právě probuzený Eda nám mával, evidentně se trochu těšil na pobyt bez rodičů s hlídačkou, ale trochu mu přeci jen asi bylo i smutno - tak "poedovsku" ;), že odjíždíme. Já se statečně držela až do auta, ale pak jsem cestou v autě zhruba až na Barrandovský most stejně brečela... na O. dotaz "proč proboha brečím?", tak proto, že Eda smutně koukal....co dodat J
Na letiště jsme dorazili POPRVÉ v životě VČAS, co včas dokonce s předstihem! Nejdříve jsem si říkala, že prvně v životě jsem na letišti v klidu a ne v poklusu, což je příjemná změna (pro zájemce mohu vyprávět historku "jak jsme stíhali (a nakonec stihli!) letadlo za dvě hodiny autem přes půl Španělska a celý Madrid v dopravní zácpě" ;) )
Optimistická nálada mě přešla hned při zjištění, že jsme sice přišli včas, ale stejně jsme přišli jako jedni z posledních cestujících na let do NY a vzhledem k těm šíleným bezpečnostním opatřením všichni ostatní cestující už dávno stáli frontu na check-in.
Další dvě hodiny jsme tedy v klidu strávili stáním ve frontě, za námi už bylo asi jen 10 lidí, před námi všichni ostatní....
Čas jsme si krátili dohadováním se o tom, kdo z nás vymyslel, že máme jet na letiště brzo, že kdybychom jeli jako vždy pozdě a letadlo nestíhali, tak jsme na tom byli lépe, protože sice ve stresu, ale nemuseli bychom stát ve frontě...
Jediná satisfakce nastala, že vzhledem k tomu, že jsme byli skoro poslední, tak na nás nezbyla místa vedle sebe v letadle a pravděpodobně protože jsme vypadali,že bychom bez sebe asi těch 8 hodin nevydrželi ;), tak nám sympatický mladík za přepážkou zajistil telefonicky protekční místa u "emergency exit" se spooooustou místa na nohy, sice v uličce uprostřed, takže přes nás někdo pořád přelézal sem a tam, ale nohy jsem stejně nechávala zásadně natažené a zle se u toho tvářila ;)
Cesta ubíhala docela dobře, luštila jsem sudoku, četla časopisy, akorát znovu mi to připomnělo, že O. je opravdu "ideální" společník na cesty - za celou dobu prohodil asi 10 slov z toho 8 slov bylo na letušku (byla to tato: červené víno, vodu s bublinkami, děkuji, prosím, lehkou kolu) ;) Takže možná kdybychom seděli každý jinde, tak by si toho ani nevšiml ;)
Ale já jsem už na to zvyklá, a tak jsem jen s nostalgií vzpomínala na mou předchozí cestu do Ameriky na revmatologický kongres s mou kolegyní Íránkou z curyšské laboratoře, kdy jsme prostě pusy nezavřely celých 8,5 hodiny, až mně z toho pak bolely panty ;)
Dalším novým poznatkem s cestování bylo, že příště si v letadle předem zažádám o košér jídlo, a to z čistě praktických důvodů, jednak vypadlo o dost chutněji a bylo ho minimálně 2x více ;)
Po 8 hodinách a 40 minutách letu jsme konečně přistáli v NY na letišti JFK.
Trochu jsem se obávala pohovoru s Immigration officers na JFK letišti. Stále jsem měla totiž před očima, co udělali kolegyni Íránce minule (podotýkám, že to bylo v roce 2000 tj. ještě před útoky...)
Jen protože vypadla ona "snědě", tak nás všechny pustili bez otázek a problémů a jí zavřeli se 40 dalšími lidmi do místnosti asi 4x4m, odebrali otisky všech prstů, vyfotili zepředu a z profilu jak ve vězení, a vůbec chovali se k ní hnusně, nechtěli jí pustit dál, a to vše zcela bezdůvodně jen pro její arabský (teď by se urazila, takže perský) vzhled... My ostatní jsme na ní solidárně čekali 2 hodiny a kvůli tomu nám uletělo návazné letadlo do Philadelphie. Nakonec jí naštěstí do USA pustili, ale nás pak kvůli tomu čekala dobrodružná cesta z letiště na letiště, a pak sice nádherný, co se pohledů ven týkalo, let nad Manhattanem, ale vrtulovým letadlem asi tak 50 let starým, všichni jsme umírali strachy, dokonce tak, že se i naprosto ateistická Íránka začala persky modlit...
Tehdy jsem netušila, že to je naposledy, kdy si jen tak letím nad Manhattanem, že za rok už jednak nebude vypadat Manhattan jako Manhattan a hlavně, že lítat nad ním už nebude možné...
Po této zkušenosti jsem přeci jen přistupovala k Immigration officerovi s lehkou obavou.Obavou sice už trochu rozptýlenou, protože jsem pozorovala před námi stojícího tenistu Jiřího Nováka (omlouvám se mu jestli mu komolím nebo měním jméno!) s manželkou, který cestoval na US Open, a který evidentně vedl s portorikánským Immigration officerem rozhovor více než přátelský, dokonce se odtamtud ozývaly salvy smíchu.
Vzápětí jsem i já pochopila, že opravdu obavy nebyly na místě! Úředník Portorikánec byl totiž z těch, co je práce s lidmi opravdu baví, a navíc právě se vrátil z dovolené a nedal jinak než, že téma své dovolené musí probrat s každým cestujícím, který projde jeho kontrolou.
A tak jsme si pozorně poslechli, jak byli s manželkou u jejího strýce na rybách někde na středozápadě USA, že to byla jejich první společná dovolená, děti ještě nemají...a spoustu dalších zajímavých a pro náš pobyt v Americe velmi užitečných věcí ;)
Ještě nezbytné otisky prstů, foto a JSME ZASE V NEW YORKU!
Dokonce nám dorazily i oba kufry s čímž jsem ani moc nepočítala, moje zkušenosti s lety do Států jsou, co se týká kufrů, dost tristní. Dříve jako poučený cestující jsem vozila vše důležité na následující dva dny s sebou v příručním zavazadle, ale od té doby, co nám terorista Usáma tuto možnost bohužel zrušil, a s sebou do letadla si toho moc vzít nemůžeme, aspoň vozím pro jistotu dvě kreditky ;)
Tentokrát ale kufry dorazili oba a hned, a tak nám nic nebránilo vyrazit směr dolní Manhattan, kde jsme měli sraz s tím O. kolegou, u kterého jsme bydleli a kterého budu dále označovat jako TK.
Já samozřejmě rozmazlená životem jsem se začala vrhat rovnou směrem dle cedulí TAXI- CABS, ale O. mě vyvedl z omylu, že ne, že jedeme vlakem a metrem, protože TK říkal, že je to nejrychlejší...
Což o to, teoreticky měl TK i snad pravdu, ale prakticky zapomněl na skutečnost, že já přijedu do Ameriky se dvěma sice poloprázdnými ale velmi objemnými kufry (součástí mého tajného osobního programu bylo také hodně nakoupit dle hesla "nekup to, když je to tak levný", tak abych ty nákupy měla pak kam uložit).
Ale protože časový posun a dlouhá cesta ve mně vždycky navodí pocit bezčasí a schopnost řešit jen základní věci jako je - jídlo, pití a záchod, tak jsem poslušně začala hledat příslušný vlak, a pak jsme postupně ty obrkufry prostrkávali asi dvaceti miniaturními turnikety, což byl úkol srovnatelný s vyndáváním "ježka z klece", snášeli je z asi milionu schodů a zase vynášeli do jiných schodů v různých linkách metra... A já byla v tak zvláštním rozpoložení díky časovému posunu, že mě ani nenapadlo protestovat a ptát se proč jsme přeci jen nejeli tím v NY nijak zvlášť drahým taxíkem, kde bych si tuhle anabázi odpustila a mohla v klidu pochrupovat na sedadle.
Cestou metrem, kdy jsme většinu času byli jedinými bílými pasažéry my dva s O., jsem přemýšlela, jak moc se ten NY za posledních 7 let změnil. Před těmi 7 lety by takováto cesta metrem kvůli bezpečnosti nebyla možná, a teď to bylo úplně v pohodě! A dokonce například co se týká "bezpečnosti" našich peněženek a zavazadel vůbec, tak to bylo určitě víc v pohodě než cesta metrem v Praze z Můstku na Muzeum....
Sraz s TK byl na stanici metra World Trade Centre na Dolním Manhattanu, lépe řečeno na provizorní stanici na dně jámy, která zbyla po dvou budovách World Trade Centre.
Viz fota.

Pohled do "Grand Zero"

Nový vstup do metra.

Jak se tohle mohlo stát????
Divný pocit...a nejen pro někoho, kdo tam předtím byl a Dvojčata tam viděl, ale myslím, že pro každého. A ještě divnější pocit byl projíždět pak ve vlaku do New Jersey, přímo po dně té ohromné a děsivé jámy.
Ale k tomu se ještě vrátím.
Právě když jsme jeli vlakem směrem New Jersey jsem si vzpomněla, co vlastně o New Jersey City, kde budeme bydlet, vím.
Ze školy jsme si matně pamatovala (kdysi na gymnáziu jsem měla po návratu z tříměsíčního pobytu v Bostonu referát na téma NY), že NJ City je něco jako Bronx s tím rozdílem, že v Bronxu bydlí hlavně Afroameričané a v NJ City Portorikánci a Arabové. Jinak je to místo plné mafií, zločinu a násilí. Dost mě tedy zaujalo, že od pohledu konzervativní a opatrný TK by si vybral takové místo k bydlení s celou svou rodinou?
Hned jsem se na to tedy TK zeptala a on mi řekl, že ještě před dvěma lety bych měla pravdu a skutečně by to bylo divné, ale že teď budu koukat.
A koukala jsem...z vlaku jsme vystoupili ve čtvrti plné luxusních domů, mrakodrapů, některých rostoucích, některých již stojících, bývalých továren přestavěných na lofty a hlavně to všechno přímo na břehu řeky Hudson s nádherným výhledem na celý Manhattan.
Viz fota

Pohled na Manhattan z NJ.

Dolní Manhattan a Já :)

Horní Manhattan a Já :)
Byteček TK byl pěkný v krásném oploceném areálu s vrátnicí, kde je k dispozici bazén, tenisové a squashové kurty, posilovna.... hned u mola, s výhledem...
Dojem mi trochu zkazil TK, když nám sdělil, že cituji "už se bát teda nemusíme, protože tam byl desinsektor, ale že ještě minulý týden tam byli švábi a hlavně štěnice a že jeho žena odjela kvůli tomu předčasně do ČR"...." a že teda švábi jsou tam furt, těch se zbavit nedá, ale ty štěnice, že jsou vyhubené...snad tedy", dodal...
Po tomto sdělení jsem usoudila, že jediné, co mě teď skutečně trápí, je hlad a že opravdu nemám další důvod se v současné zdržovat mezi štěnicemi a že tedy vyrážím směr jakákoliv restaurace.
Sice v té době jsme měli už asi 2h v noci dle pražského času, ale správně jsem usoudila, že nemá cenu chodit spát, když dle NY času ještě není ani osm.
Pro ilustraci výzdoba jejich bytu (myslím, že tematicky krásně zapadá na tento web ;))
A tak jsme jeli vlakem zpátky na Manhattan tentokrát na horní a šli do Greenwich Village se někam najíst.
(Poučná vsuvka: Manhattan je ostrov, který má tři logické části, první "horní" část s mrakodrapy je podél východní a západní strany Central Parku, Times Square, Empire State Building, pak je "střední" část bez mrakodrapů s nižšími budovami, kde je např. právě zmíněná Greenwich village, East village, Little Italy, China Town, Soho a pak dolní část opět s mrakodrapy, tam dříve stála Dvojčata, je tam např. známá Wall street.
Celý Manhattan je protkán sítí ulic (Streets), které vedou z Východu na Západ a na ně kolmých Avenues, které vedou z Jihu na Sever (úplně přesně geograficky tedy Streets vedou z jihovýchodu na severozápad a Avenues z jihozápadu na severovýchod, ale to mně přišlo komplikované ;) ).
Jediná výjimka je ulice Broadway. Ona Broadway po které ve známé písni chodil ubohý černoch "hladov sem a tam, tam a sem", což mě vždycky napadlo si notovat, když jsem na ní stála a také jsme vždycky přemýšlela o tom, že chodit "sem a tam, tam a sem" by byla pěkná štreka, protože Broadway vede přes celý Manhattan. Broadway byla původně stará indiánská cesta a tak si dovoluje vést zcela mimo inženýrské kolmé plány tj. diagonálně (a směry po mně nechtějte ;) ).
Toto kolmé uspořádání spolu se známým faktem, že kromě těch nejznámějších ulic, jsou všechny Streets i Avenues označovány pouze čísly, je velmi praktické, člověk se hned orientuje, dokáže snadno odhadnout odkud kam je jak daleko apod. Méně praktické je to, že i metro respektuje toto kolmé uspořádání. Důvodem je, že to není metro hloubené, tj. dělané jako tunely, ale je to metro kopané z ulice (pro ty co to nevědí, můj tchán je stavař, odborník na metro, který rád o své práci mluví, odtud tedy mé znalosti ;) ) A tak někdy se dostat někam metrem třeba i blízko, znamená udělat několik přestupů.
Greenwich Village je tedy v té střední "nemrakodrapové části" Manhattanu. Je to skutečně původně malá vesnice za hranicemi města, kam v roce 1822 utíkali obyvatelé tehdejšího města New Yorku před epidemií žluté zimnice. A proto i ulice této čtvrti si také dovolily porušit ono kolmé uspořádání a svou neuspořádaností, vlastně předurčily tuto lokalitu stát se nejdříve útočištěm bohémů a postupně hlavně homosexuálů. V současné době sice patří k těm nejdražším čtvrtím NY, ale něco bohémského si zachovává dodnes.
Tam jsme zapadli do jedné thajské restaurace k oknu, dávali si pořádné thajské jídlo (i když já na Lemon Leaf nedám dopustit;) a pozorovali cvrkot.
V tomto bodě bych se chtěla dotknout dalšího důvodu pro který jsem se nechala "umluvit" na tento výlet, a tím je moje (nebo spíš nás obou) záliba ve vaření, poznávání kuchyní různých národů a jídle vůbec. Myslím, že není snad místo na světě (promiň můj milovaný Londýne, ale ani tam ne), kde by se na tak malém prostoru střetávalo tolik národností a kultur jako je NY.
Takže naše expedice po kuchyních světa úspěšně začala právě v Thajsku...
Vzhledem k tomu, že pro nás bylo skoro půlpáté ráno, vydali jsme se opět vlakem zpět do NJ, kde jsem neměla ani čas pomyslet na ty štěnice a "upadla" do postele.
Pokud někdo dočetl až sem a zajímá ho pokračování, tak:
Pokračování příště ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Misan Misan | 13. května 2011 v 22:29 | Reagovat

Pročetl jsem si všechy díly přiběhu a je krásný, děkuju V8m moc, chystám se do New Yorku, tak už vím o něco víc :-)

2 deepwell deepwell | 13. května 2011 v 22:38 | Reagovat

Děkuji :) Jsem ráda, že i po letech je to pro někoho podnětné :) A omlouvám se, že zůstal nedokončený. Holt jsem, asi rozumně, podlehla nedostatku motivace to dopsat ;] Někdy jindy, o nějakém jiném místě :) NY ale miluju, ne nejvíc ze všeho, ale miluju :)
J.

3 Beltrix Beltrix | Web | 23. července 2011 v 13:19 | Reagovat

Skvělý příběh ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama