Katastrofálně růžová nálada

2. listopadu 2011 v 10:54 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Mám nějakou podzimní depresi a příšerně růžový nehty. Nevím, proč to píšu v jedné větě, zřejmě z pocitu, že ty dvě věci spolu souvisí. A asi opravdu souvisí. Nemít nějakou divnou podzimní depresi, oplývala bych větší chutí se těm růžovejm nehtům bránit.
Jenže takhle jsem se jim nebránila vůbec.




Dokonce by se dalo říct, že jejich přesná podoba byl můj nápad, ten Vietnamec tomu dal jen impuls. A myslel to asi v zásadě dobře. A i přes asijsky jiný vztah k barevnosti by moje nehty neměly tu křiklavě hnusnou růžovou barvu.
Celý článek | Počet komentářů: 2
 

Co všechno třeba zachraňovat...?

29. srpna 2011 v 23:22 | deepwell |  Složitosti složité
Kauza novorozence zachraňovaného, přestože zachraňování nepotřeboval, opět rozčeřila po delší dobu skoro až nudně stojatější vody hysterie spojené s porody doma. Ukázala na dva, dosud ne moc zdůrazňované, aspekty této problematiky - práva rodičky a hlavně novorozence, a konkrétní odpovědnost a pravomoci lékaře.
Při pročítání diskuzí rozbouřených pod souhlasnými i nesouhlasnými články k tomuto případu mi jako nejčastější názor vypadl asi tento: "Chudák doktor, dělal jen svou práci a teď za to byl potrestán."
Zvláštní. Ani dvacet let po "revoluci" se stále ještě nedokážeme odpoutat od totalitní dobou nuceně omezených mentálních návyků. Ani dvacet let po revoluci nejsme v našich myslích, ať už pacientských nebo lékařských, změnit totalitní schéma paternalistického přístupu v medicíně - vše(ho)mocný lékař a jemu zcela podřízený pacient, který se mu bez odporu podvoluje...
Ano, dotyčný lékař "dělal jen svou práci", ale on přeci nebyl potrestán za to, že "dělal jen svou práci", ale za to, že ji nedělal dobře...
Lékař záchranky nepostupoval "lege artis", a v rozporu s tímto postupem, a snad i selským rozumem, nařídil odvoz zcela zdravého (což on sám zdokumentoval) novorozence k hospitalizaci v nemocnici... Navíc tímto činem poškodil, jak matku, tak hlavně to narozené dítě na jejich právech. Připravil oba o jedny z nejdůležitějších okamžiků v jejich životech. Hned z počátku poničil vztah tak moc důležitý. Nutnost nepřetržitého kontaktu matka dítě v prvních hodinách po porodu byla popsána již v mnoha desítkách vědeckých prací. Zpřetrhání nebo neumožnění vytvoření tohoto pouta může být důvodem pro, i velmi vážné, poruchy sahající až do dospělosti.
Osobně, jako lékařka, postup záchranáře vcelku chápu. Porod doma je u nás téma ožehavé, neujasněné, právně jaksi opomenuté. Porodnické autority buď domácí porod s přezíravým úsměvem bagatelizují, nebo, zcela v rozporu s výzkumy a světovými trendy, s odvoláním pouze na svou osobní zkušenost, shazují.
Jako lékařka se také velmi dobře dokážu vcítit do jeho situace - situace pro něj nestandardní, mediálně zajímavé, pro něj osobně potenciálně nebezpečné a ohrožující. Intenzivně si uvědomuji dilema, co lékař řešil: "Mám se zachovat tak, jak mi velí mé lékařské zkušenosti a zdravý rozum, nebo mám podniknout bezpečnostní a alibistický krok a zdánlivě tak přenést odpovědnost za své činy někam dále?"
Znám to. Cítím jeho strach a nejistotu. Přiznám se, že i já jsem ve svém profesionálním životě udělala několik podobných alibistických kroků. Pamatuji si velmi dobře situace, kdy jsem, kromě života a zdraví pacienta, zohlednila i svou osobní jistotu a bezpečí a učinila medicínsky asi zbytečná vyšetření a postupy. Nejsem na to pyšná a doufám, že teď bych to už neudělala. Ale ruku do ohně za to nedám. I lékař je jen člověk, zaměstnanec, součást systému...
Bylo mi, a stále je, líto, že pro nejsprávnější a čestný výkon svého povolání je lékař někdy nucen prokázat nadstandardní odvahu v podobě boje se systémem.

Reakci matky dítěte v dnešní době skutečně obdivuji. Ač v oslabení, byla schopna, přestože si jistě byla vědoma výjimečnosti svého konání, brát se za svá práva a svobodu. Obdivuji to a zároveň cítím smutek, že ohrazení se proti poškození svých práv je dnes chápáno, jako obdivuhodný projev osobní odvahy. Nebo, dle mnohých, drzosti?ą
Opravdu byste se, vy všichni, kdo se tak bijete za postup lékaře, nechali, poté, co by vám lékař sdělil, že jste zcela zdrávi, převézt k hospitalizaci do nemocnice?
Opravdu vnímáte jako správné, že tím, že jste zavolali záchranku dáváte veškeré další rozhodování o vašem osudu jen do rukou lékaře?
Chci věřit, že aspoň mladší generace ne.

Viníkem v této kauze je jednoznačně systém. A obětí?
Obětí jsou minimálně všichni tři zúčastnění - matka, dítě i lékař záchranky. A největší obětí je samozřejmě to zcela bezmocné dítě.
Nezbývá jen doufat, že ta jejich oběť nebyla zbytečná a náš systém, zdravotnický i právní, se konečně posune.
Snad i správným směrem.
Počet komentářů: 1

Základní atribut malého násilníka

19. července 2011 v 22:57 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Opět se mi po dvou neúspěšných kolečkách podařilo zaparkovat až o tři ulice dále. Tento časový handicap se snažím dohnat velmi rychlou chůzi, chvílemi hraničící až s klusem. Překvapivě, dveře školy ale rozrazím do ještě prázdné chodby.
Dneska končí o půlhodiny později, se dozvím za pár minut od Markovy babičky, která ovšem, narozdíl ode mě, neměla ani možnost se tuto informaci dozvědět. Prý posílali mailem.
"Vás zrovna hledám!" přeruší mé bezcílné bloumání po chodbě hlas učitelky Druhorozeného.
Napřáhuje ke mně ruku s uzavíratelným igelitovým sáčkem.

Celý článek | Počet komentářů: 2

Service Unavailable

9. července 2011 v 23:01 | deepwell |  Co se nevešlo

Jednou rukou ještě přitahuješ kliku a druhou už klíčem cvakneš v zámku.
Tak. V naplesnivěle vlhkém tichu jsi najednou docela sama. Paradoxní soukromí v útrobách přeplněného baráku.
Rychle se svlékáš. Představuješ si, že se nedotýkáš ničeho okolo. Mezi tvým tělem a nepříjemně studeným obložením umývárky je neviditelná mezera.
Velmi opatrně, snad proto, abys neporušila tu ve skutečnosti neexistující vzduchovou bariéru mezi tebou a světem, překročíš levou nohou kraj vaničky sprchového koutu.
"Sakra... Ručník!"




Celý článek | Přidat komentář

Podoteky nasbírané

9. května 2011 v 18:04 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Zapomněla jsem na vanu plnou bublinek voňavé pěny a uklidila, vyprala, vyžehlila... si přitom v hlavě i v srdci. Přestala jsem dělat na zábradlí prstem proužky do sněhu.
Ubírám se rovnoběžně.







Kvete švestka, jediná mezi jabloněmi.

Na kraji barelu pod okapem zase, z mého pohledu velmi organizovaně, sedáte, a pak vzlétáte, pryč od odrazu na pylem posypané hladině. Běžný den. Něco by mělo být jinak, ale není. Jsem ráda a naplňuje mě to příjemným klidem a pocitem, že věci jsou, jak mají být. Svět je nečekané místo. Přes to. Postaral se o vás.

Vychovávám příkladem.

Bylinkový záhon už není vidět. Květen. Opět bez pointy.
V červnu doufám, že budu znovu chtít. Hledat dary na svatojánskou noc. (Nebo je vracet.)

Mám na něco právo. Vezmu si ho. Pastičku s myší hážu do koše bez pocitu.
Neskládám kimono, nenosím tašky.

Obzory končí na okenním parapetu. Otevřu zatím okno a slíbím si nápravu. Na seznam připíšu i tužkové baterie.

Jsem kupodivu ráda, že někdy něco nemůžeme ovlivnit. Dívám se za první vosou a zvažuji, jestli bych nechtěla raději sršně. Úleva, nerada volím.
Počet komentářů: 2

Další články

Kam dál