Medvěd s noční košilí

19. února 2012 v 15:21 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Skoro poslepu, protože oči mám ještě zpola slepené na mě nezvykle vcelku vydařeným nočním spánkem, natahuji ruce vstříc právě se růžově probudícímu druhorozenému. Někdy mi takhle přijde tak sladký, že se mi podaří na ráno pro mě nečekaná věc - úsměv. Od ucha k uchu.
Jenže ten úsměv mi dneska hned zase zmrzne s touhle větou: "Maminko! Ty máš na noční košili stejného medvěda jako tatínkova..."
Dál už slyším jen ticho. Ne, že by druhorozený velmi přesně nerozvedl několika, na svoje současné vyjadřovací schopnosti, velmi vydařenými větami přívlastkovými popis osoby se stejným medvědem na košili, ale v rámci péče o své psychické zdraví jsem se naučila cílené hluchotě.
Raději... A taky, kdybych slyšela, musela bych dělat závěry a rozhodnutí, a zkušenosti posledních měsíců mě naučily, že někdy je lepší nedělat nic. Mnohem lepší.



Když o pár minut později s očima už prohlídlýma míchám smažící se cibulku a rozklepávám jedno vajíčko po druhém, napadne mě, že prvorozený na rozdíl od druhorozeného by tu objevnou poznámku o medvědovi asi raději spolkl.
 


Kdy(ž) si bohyně zakrývá oči

15. února 2012 v 16:56 | deepwell |  Složitosti složité
Přála jsem si dárek z cesty.
Něco zvláštního, co tě na cestě potká. Představovala jsem si ty tři oříšky, jak cvrnknou do klobouku. Nevím, co jsem chtěla v každém z nich objevit. Vím ale jistě, že jsem v tu chvíli byla Popelka, kterou nikdo nechce mít a ona chce zachytit alespoň kousek něčeho osobního, jen pro ni.
Jen pro tu chvíli.
Nerada bývám Popelkou, preferuji jiné literární postavy, a asi i proto jsem na své malé přání hned zapomněla.

Přání se někdy plní a možná ani nezáleží na tom, jak dlouho si přejeme. Spíš asi jak moc a třeba jen v tom jednom okamžiku.





Z malého pytlíčku vyndavám mosaznou (asi mosaznou :)) postavičku.
"Bohyně, co si zakrývá oči!" říkáš. Já čekám, protože vím, že to není konec.
"Nevím proč. Někdy ji ale docela chápu."
Natáhneš ruku.
"Je pro tebe!" S trochou obavy v tušení smutku odpovědi si na ni naposledy sáhneš, předtím než mi ji i s tou nezodpovězenou otázkou definitivně dáš.


Stížnost

15. února 2012 v 13:53 | deepwell |  Snad asi i poezie

Sdílet třeba jen výhled z okna.
Ručník na háčku nad vanou.
Večer jen tak klidně usnout u televize.
Vědět, že jsi v dosahu.
Luxus tu zbytečnou hádku nechat chvíli doznít v uraženém tichu.
Trochu zlomyslně pít ranní kávu zrovna z toho tvého hrnečku.

Občas plýtvat časem, čas říkat ne a myslet ano, přát si chvíli být někde jinde.
Patřit.
Večeře okorávající čekáním až přijdeš.

Ranní neuspořádaná nepřipravenost.
Dveře do koupelně nechávat bezstarostně otevřené.
Mít svou stranu postele.
Sama v autě ladit tvou stanici.
Vidět tě, když se nesnažíš.

Mimovolně přihodit do košíku, co máš rád. Předstírat, že to nemám.
Touhu natahovat k neudržení.
Vše pustit. Nebo držet.

Jít s tebou.
Čekat otázku, kde jsi.

Třeba jen tak málo,
jen tak moc...

Katastrofálně růžová nálada

2. listopadu 2011 v 10:54 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Mám nějakou podzimní depresi a příšerně růžový nehty. Nevím, proč to píšu v jedné větě, zřejmě z pocitu, že ty dvě věci spolu souvisí. A asi opravdu souvisí. Nemít nějakou divnou podzimní depresi, oplývala bych větší chutí se těm růžovejm nehtům bránit.
Jenže takhle jsem se jim nebránila vůbec.




Dokonce by se dalo říct, že jejich přesná podoba byl můj nápad, ten Vietnamec tomu dal jen impuls. A myslel to asi v zásadě dobře. A i přes asijsky jiný vztah k barevnosti by moje nehty neměly tu křiklavě hnusnou růžovou barvu.

Co všechno třeba zachraňovat...?

29. srpna 2011 v 23:22 | deepwell |  Složitosti složité
Kauza novorozence zachraňovaného, přestože zachraňování nepotřeboval, opět rozčeřila po delší dobu skoro až nudně stojatější vody hysterie spojené s porody doma. Ukázala na dva, dosud ne moc zdůrazňované, aspekty této problematiky - práva rodičky a hlavně novorozence, a konkrétní odpovědnost a pravomoci lékaře.
Při pročítání diskuzí rozbouřených pod souhlasnými i nesouhlasnými články k tomuto případu mi jako nejčastější názor vypadl asi tento: "Chudák doktor, dělal jen svou práci a teď za to byl potrestán."
Zvláštní. Ani dvacet let po "revoluci" se stále ještě nedokážeme odpoutat od totalitní dobou nuceně omezených mentálních návyků. Ani dvacet let po revoluci nejsme v našich myslích, ať už pacientských nebo lékařských, změnit totalitní schéma paternalistického přístupu v medicíně - vše(ho)mocný lékař a jemu zcela podřízený pacient, který se mu bez odporu podvoluje...
Ano, dotyčný lékař "dělal jen svou práci", ale on přeci nebyl potrestán za to, že "dělal jen svou práci", ale za to, že ji nedělal dobře...
Lékař záchranky nepostupoval "lege artis", a v rozporu s tímto postupem, a snad i selským rozumem, nařídil odvoz zcela zdravého (což on sám zdokumentoval) novorozence k hospitalizaci v nemocnici... Navíc tímto činem poškodil, jak matku, tak hlavně to narozené dítě na jejich právech. Připravil oba o jedny z nejdůležitějších okamžiků v jejich životech. Hned z počátku poničil vztah tak moc důležitý. Nutnost nepřetržitého kontaktu matka dítě v prvních hodinách po porodu byla popsána již v mnoha desítkách vědeckých prací. Zpřetrhání nebo neumožnění vytvoření tohoto pouta může být důvodem pro, i velmi vážné, poruchy sahající až do dospělosti.
Osobně, jako lékařka, postup záchranáře vcelku chápu. Porod doma je u nás téma ožehavé, neujasněné, právně jaksi opomenuté. Porodnické autority buď domácí porod s přezíravým úsměvem bagatelizují, nebo, zcela v rozporu s výzkumy a světovými trendy, s odvoláním pouze na svou osobní zkušenost, shazují.
Jako lékařka se také velmi dobře dokážu vcítit do jeho situace - situace pro něj nestandardní, mediálně zajímavé, pro něj osobně potenciálně nebezpečné a ohrožující. Intenzivně si uvědomuji dilema, co lékař řešil: "Mám se zachovat tak, jak mi velí mé lékařské zkušenosti a zdravý rozum, nebo mám podniknout bezpečnostní a alibistický krok a zdánlivě tak přenést odpovědnost za své činy někam dále?"
Znám to. Cítím jeho strach a nejistotu. Přiznám se, že i já jsem ve svém profesionálním životě udělala několik podobných alibistických kroků. Pamatuji si velmi dobře situace, kdy jsem, kromě života a zdraví pacienta, zohlednila i svou osobní jistotu a bezpečí a učinila medicínsky asi zbytečná vyšetření a postupy. Nejsem na to pyšná a doufám, že teď bych to už neudělala. Ale ruku do ohně za to nedám. I lékař je jen člověk, zaměstnanec, součást systému...
Bylo mi, a stále je, líto, že pro nejsprávnější a čestný výkon svého povolání je lékař někdy nucen prokázat nadstandardní odvahu v podobě boje se systémem.

Reakci matky dítěte v dnešní době skutečně obdivuji. Ač v oslabení, byla schopna, přestože si jistě byla vědoma výjimečnosti svého konání, brát se za svá práva a svobodu. Obdivuji to a zároveň cítím smutek, že ohrazení se proti poškození svých práv je dnes chápáno, jako obdivuhodný projev osobní odvahy. Nebo, dle mnohých, drzosti?ą
Opravdu byste se, vy všichni, kdo se tak bijete za postup lékaře, nechali, poté, co by vám lékař sdělil, že jste zcela zdrávi, převézt k hospitalizaci do nemocnice?
Opravdu vnímáte jako správné, že tím, že jste zavolali záchranku dáváte veškeré další rozhodování o vašem osudu jen do rukou lékaře?
Chci věřit, že aspoň mladší generace ne.

Viníkem v této kauze je jednoznačně systém. A obětí?
Obětí jsou minimálně všichni tři zúčastnění - matka, dítě i lékař záchranky. A největší obětí je samozřejmě to zcela bezmocné dítě.
Nezbývá jen doufat, že ta jejich oběť nebyla zbytečná a náš systém, zdravotnický i právní, se konečně posune.
Snad i správným směrem.

Další články


Kam dál