Vykřičník za silnou holkou

17. února 2013 v 14:20 | deepwell |  Složitosti složité
Zpráva přečtena 9:46.
A pak už na mě bliklo jen: "Buď silná holka."
Stručné ukončení série mých různě intenzivně plačtivých zpráv.

Automaticky jsem sáhla po dalším kapesníku, ale kupodivu cestou, ještě než ruka s ním dospěla k oku, mě zaujal malý, napůl rozpuštěný kousek čokolády. Místo setřené slzy jsem ho bezděčně, nasucho, rozšmudlala po stole.



Jak "buď"??? "Jsi" tam snad mělo být, ne? Nebo aspoň na konci té věty měl být vykřičník!

Já jsem silná... Nebo, copak neví, že i SILNÝ holky někdy pláčou?

Už jsem do prázdnýho okýnka začínala ťukat další písmena (a tentokrát spíš vzteklá než plačtivá). Najednou jsem si na něco vzpomněla.
Co silný holky! Dokonce i bohyně někdy pláčou!

 

Medvěd s noční košilí

19. února 2012 v 15:21 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Skoro poslepu, protože oči mám ještě zpola slepené na mě nezvykle vcelku vydařeným nočním spánkem, natahuji ruce vstříc právě se růžově probudícímu druhorozenému. Někdy mi takhle přijde tak sladký, že se mi podaří na ráno pro mě nečekaná věc - úsměv. Od ucha k uchu.
Jenže ten úsměv mi dneska hned zase zmrzne s touhle větou: "Maminko! Ty máš na noční košili stejného medvěda jako tatínkova..."
Dál už slyším jen ticho. Ne, že by druhorozený velmi přesně nerozvedl několika, na svoje současné vyjadřovací schopnosti, velmi vydařenými větami přívlastkovými popis osoby se stejným medvědem na košili, ale v rámci péče o své psychické zdraví jsem se naučila cílené hluchotě.
Raději... A taky, kdybych slyšela, musela bych dělat závěry a rozhodnutí, a zkušenosti posledních měsíců mě naučily, že někdy je lepší nedělat nic. Mnohem lepší.



Když o pár minut později s očima už prohlídlýma míchám smažící se cibulku a rozklepávám jedno vajíčko po druhém, napadne mě, že prvorozený na rozdíl od druhorozeného by tu objevnou poznámku o medvědovi asi raději spolkl.

Kdy(ž) si bohyně zakrývá oči

15. února 2012 v 16:56 | deepwell |  Složitosti složité
Přála jsem si dárek z cesty.
Něco zvláštního, co tě na cestě potká. Představovala jsem si ty tři oříšky, jak cvrnknou do klobouku. Nevím, co jsem chtěla v každém z nich objevit. Vím ale jistě, že jsem v tu chvíli byla Popelka, kterou nikdo nechce mít a ona chce zachytit alespoň kousek něčeho osobního, jen pro ni.
Jen pro tu chvíli.
Nerada bývám Popelkou, preferuji jiné literární postavy, a asi i proto jsem na své malé přání hned zapomněla.

Přání se někdy plní a možná ani nezáleží na tom, jak dlouho si přejeme. Spíš asi jak moc a třeba jen v tom jednom okamžiku.





Z malého pytlíčku vyndavám mosaznou (asi mosaznou :)) postavičku.
"Bohyně, co si zakrývá oči!" říkáš. Já čekám, protože vím, že to není konec.
"Nevím proč. Někdy ji ale docela chápu."
Natáhneš ruku.
"Je pro tebe!" S trochou obavy v tušení smutku odpovědi si na ni naposledy sáhneš, předtím než mi ji i s tou nezodpovězenou otázkou definitivně dáš.

 


Stížnost

15. února 2012 v 13:53 | deepwell |  Snad asi i poezie

Sdílet třeba jen výhled z okna.
Ručník na háčku nad vanou.
Večer jen tak klidně usnout u televize.
Vědět, že jsi v dosahu.
Luxus tu zbytečnou hádku nechat chvíli doznít v uraženém tichu.
Trochu zlomyslně pít ranní kávu zrovna z toho tvého hrnečku.

Občas plýtvat časem, čas říkat ne a myslet ano, přát si chvíli být někde jinde.
Patřit.
Večeře okorávající čekáním až přijdeš.

Ranní neuspořádaná nepřipravenost.
Dveře do koupelně nechávat bezstarostně otevřené.
Mít svou stranu postele.
Sama v autě ladit tvou stanici.
Vidět tě, když se nesnažíš.

Mimovolně přihodit do košíku, co máš rád. Předstírat, že to nemám.
Touhu natahovat k neudržení.
Vše pustit. Nebo držet.

Jít s tebou.
Čekat otázku, kde jsi.

Třeba jen tak málo,
jen tak moc...

Katastrofálně růžová nálada

2. listopadu 2011 v 10:54 | deepwell |  Pořád je něco... (nového)?
Mám nějakou podzimní depresi a příšerně růžový nehty. Nevím, proč to píšu v jedné větě, zřejmě z pocitu, že ty dvě věci spolu souvisí. A asi opravdu souvisí. Nemít nějakou divnou podzimní depresi, oplývala bych větší chutí se těm růžovejm nehtům bránit.
Jenže takhle jsem se jim nebránila vůbec.




Dokonce by se dalo říct, že jejich přesná podoba byl můj nápad, ten Vietnamec tomu dal jen impuls. A myslel to asi v zásadě dobře. A i přes asijsky jiný vztah k barevnosti by moje nehty neměly tu křiklavě hnusnou růžovou barvu.

Další články


Kam dál